Zajímavosti

    "Všechno má určenou chvíli
     a veškeré dění pod nebem svůj čas.
"

                                                             (Kazatel 3,1)

 

Články v ZAJÍMAVOSTECH                 

                                                                                                                                      

  • Advent   
  • Adventní tradice a zvyky
  • Mikuláš - patron nejen dětí
  • Vánoce                                                                         
  • Vánoční tradice a zvyky 
  • Postní doba
  • Láska nejvyšším darem
  • Svatodušní svátky (Letnice)
  • Vzpomínka za zesnulé (dušičky)
  • Dušičky ve světě

+ navazuje podsekce "Velikonoční sváteční okruh"

 

 


   - období radostného očekávání a těšení

     O č e k á v á n í   je  nezbytnou  součástí  lidského  života 
    a někdy je dlouhé, obzvláště tehdy,  když se těšíme.    
    Čekání, ke kterému nás vede adventní doba, je čekáním       
    na    P  á  n  a,   který přichází do našeho života
    s láskou, odpuštěním a milosrdenstvím...

 

 

Slovo advent  pochází z lat. "adventus" - PŘÍCHOD:
                          zahajuje nový liturgický rok a
je přípravou na Vánoce
                         Původně zřejmě pochází slovo advent z řeckého slova "epifaneia" (tj. zjevení).

Liturgická barva adventu je      fialová    s ymbolizující pokání, ztišení a čekání na příchod Krista.

   

Význam  adventní  doby

 

          Adventní čas má  především svůj duchovní obsah, jímž je nejen příprava na Vánoce. Prožít adventní dobu znamená odpuštění, smíření, naslouchání, setkávání s Bohem. V adventu zaznívá  výzva k pokání, která je  navíc umocněna postavou Jana Křtitele.
             Tato doba nás vybízí k zamyšlení nad kvalitou a smyslem života. Pro křesťany Vánoce znamenají novou naději a zároveň i vzpomínku na starozákonní proroky (např.  Izaiáš  7-11; Izaiáš 40-55 "O Hospodinově služebníkovi"; Jeremiáš 23,n;  Micheáš 5,1 a další), kteří  připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Vžíváme se do atmosféry přípravy Ježíšova narození a zavádíme ji i do vlastního života.               

     

Historie  svátku
 

            První zmínky o slavení adventu se objevují ke konci 4. století  v jižní Galii a ve Špa­nělsku. Tato přípravná doba trvala tři neděle a brzo dostala postní charakter, aby se napodobil 40denní půst před Velikonocemi (byly taktéž přípravou na křest).  Půst církev zachovávala od 11. listopadu  (na sv. Martina) do 6. ledna (dnes Tři králové neboli slavnost Zjevení Páně čili Epifanie).
           V následujících staletích ovlivnil galský advent římskou praxi, zejména když v 10. 11. stol. pronikly frankogalské prvky do římské liturgie. Samotný rozsah adventu (4 týdny) se prosadil až ve vrcholném stře­dověku.
             Začátkem nového liturgického roku se stal advent ve 12. 13. století.


Advent v kalendáři
 

  Má v křesťanské symbolice zvláštní význam, zahajuje nový liturgický rok.
  Advent  začíná  1. nedělí adventní  -  datum této neděle je pohyblivé, 
                             připadá na neděli mezi
27. listopadem a 3. prosincem
.
   Konec  adventu  představuje 
západ slunce Štědrého večera.

   
   (V současnosti se jednotlivé adventní neděle označují jako "železná, bronzová, stříbrná a zlatá". Toto označení je čistě
komerční a nemá nic společného s křesťanskou tradicí.)

          Adventní  kalendář  je zvláštní druh kalendáře ukazující 24 dnů spojených s  křesťanskými Vánocemi a dobou adventu. Kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu  ke Štědrému dnu. Rozšířená je dnes papírová verze pro děti, ve které se nachází 24  políček vyplněných malou sladkostí, často čokoládou různého tvaru.

 

 

 

 

         ADVENTNÍ  ZVYKY  A  TRADICE

                                       (s y m b o l i k a   p ř e d v á n o č n í h o   č a s u   -  adventní věnec a svíce)  

 

            Advent provází  a d v e n t n í   v ě n e c  ozdobený 4 svícemi, které slouží k symbolickému odpočítávání čtyř týdnů adventu. Obvykle má podobu věnce ze jehličnatých větví ozdobeného 4 svícemi. Každou adventní neděli se zapaluje další svíčka, takže poslední 4. adventní neděli svítí všechny čtyři svíce.

   Svíček může být i více, v závislosti na zvyklostech a trendech.  
  
Svíce mohou být různě vysoké, různých barev, symetricky, nebo asymetricky rozmístěné. Zdobenými věnci bez svíček, které jsou také nazývány adventní věnce, se zdobí vchodové dveře. Klasické adventní věnce byly zavěšované na stuhách, v posledních letech (počátek 21.století) je nahradily věnce, které se kladou přímo na svátečně upravený stůl. Věnce ze zelených rostlin, stejně jako svíčky, byly zřejmě symbolicky používány v Evropě před příchodem křesťanství a symbolizovaly život v protikladu k okolní studené zimě.

             Nejstarší písemná zpráva o adventním věnci pochází     až v 19. století v Hamburku německým protestantským   teologem Johannem H. Wichernem (1808-1881), který se    zabýval městskou misií a založil školu pro chudé děti. Ty se     ho před Vánoci každodenně ptaly, kdy už budou Vánoce.       V roce 1839 proto vyrobil předchůdce dnešních adventních     věnců ze starého dřevěného kola 19 malých červených    svíček a 4 bílých svící (viz obr.). Každý den se zapalovala      další svíčka,  v neděli velká bílá,  v ostatní dny malá červená.

 

              V době adventní se rovněž seskáváme se
          s v í c e m i.  Světlo ze svíce jako akumulace světla, světlo samotného Krista, který je světlem světa ozařující plamenem lásky každého člověka.

             Podle jiných výkladů byl věnec (od románských dob) určen vítězi, tímto vítězem nad temnotou je podle křesťanské víry Syn Boží, Ježíš, jehož narození je v adventu očekáváno. Postupné zapálení většího množství svíček je výrazem rostoucího toužebného očekávání narození Ježíše Krista, který je v křesťanské víře Spasitelem, Vyvoleným. V bohoslužbách se často objevuje text:
             „...na jehož příchod čekáme“.

 

"Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."
                                                                                                                                                    (Jan 8,12)

            Na adventním věnci jsou 4 svíce rozmístěny  (ony 4 týdny předcházející Vánocům) :
symbolikou Kristova kříže a ve vztahu ke čtyřem světovým stranám  - jako Jeho požehnání na každou světovou stranu. Tato symbolika ustupuje pro neznalost křesťanství s moderními adventními věnci, na které se svíčky umisťují libovolně a i jejich počet je různý (šest i tři). Čtyři svíčky symbolizují čtyři týdny, jež předcházejí Vánocům. 

 

Symbolika   k r u h u   jako základu adventního věnce

               Kruhový věnec představuje Boží věčnost a jednotu, vzkříšení a věčný život.
Stálezelené rostliny, naaranžované do kruhu, jsou symbolem života jako takového, nezničitelnosti, stálosti ve víře a také věčnosti.
              „…Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před "drsnými" nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měly ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužily přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamením slunce…
  

Ostatní barvy adventu
 

          Existuje více variant adventního věnce, zřejmě nejpoužívanější obdobou klasického vzoru je adventní věnec zahrnující i pátou bílou svíčku ve středu věnce jako symbol  Marie, Vánoc nebo též jako symbol samotného Ježíše Krista. Tato svíce bývá nazývána jako "Kristova svíčka." Může být zapálena na Štědrý den a Hod  Boží vánoční. Bílá je tradiční sváteční barva v západní EvropěV západní katolické církvi se fialová  barva používá ve třech ze čtyř adventních nedělí.

            V protestantských církvích jsou obvyklé čtyři červené svíčky. Červená je tradiční vánoční barva symbolizující radost, srdce, Krista, důstojnost, vítězství bohatství, štěstí a krev. Tradiční barva adventního věnce  je však červená a zelená. Červená upomíná na krev  Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak  symbolizují život. 4 červené svíčky s jednou bílou ve středu je pravděpodobně  nejčastější uspořádání adventního věnce u protestantských církví v Británii. Bílá  barva reprezentuje duchovní čistotu, Ježíše Krista a jeho Matku Marii. 

 

Podobné zvyky ve světě

           Adventní věnec se svícemi nepřímo navazuje na židovskou tradici starou více než 2000 let při slavení "svátků světla" zvaných "chanuka", které spadají na přelom listopadu a prosince.
            Zvyky zapalování světel a ohňů jsou podobné v různých zemích a více či méně je srovnatelná i symbolika adventního věnce v těchto svátcích:

  • Chanuka      -  osmidenní židovský svátek světel,
  • Diwali           -  hlavní mnohodenní hindský festival světel,
  • Luciafest      -  vánoční tradice, která je běžná ve Švédsku,
  • Luzernar      -  starobylý chrámový liturgický rituál,
  • Paradeisl     -  Altbairsko-rakouský předchůdce adventního věnce,
  • Roráty          -  ranní mše v době adventu.

 

České lidové zvyky v adventu

 

  •        25. 11. ....... Svátkem sv. Kateřiny
    končí postní období. V tento den se naposledy konaly velké slavnosti, svatby a zábavy. Kateřinské zábavy měly na starosti ženy, platilo tzv. ženské právo. Ženy platily muzikantům za hudbu, mužům za útratu, připravovaly občerstvení a vybíraly si s kým budou tančit. Na svátek svaté Kateřiny bylo zakázáno pracovat se vším, co mělo kolo, nesmělo se mlít v mlýnech ani příst na kolovratech. Byl to den, kdy skončila zábava a začalo adventní období. 
  •        30. 11. ...... V den svátku sv. Ondřeje
    děvčata a chlapci především na vesnicích věštili z různých úkazů, co je čeká. Děvčata se snažila zjistit, kdy nebo za koho se provdají. Dívka napsala na cedulky jména nejoblíbenějších mládenců a ty si pak vložila na noc pod polštář. Když se vzbudila, vytáhla jednu z cedulek a podle toho, které jméno tam bylo napsané, zjistila, kdo jí je souzen. 
  •      4. 12. ........ Na sv. Barboru
    chodily po vesnici a příbytcích dívky  "Barborky" oděny   v   bílém ošacení s bílým závojem přes obličej (bílá    barva  symbolizovala čistotu a nevinnost). Většinou     chodily ve dvojici nebo po třech, jedna měla v pravé    ruce košík s jablky, ořechy a s cukrovím, tím    obdarovávaly děti, v levé ruce měly metličku na zlobivé    děti. Příchod  ohlašovaly cinkáním zvonečku a šlehání    metličkou na okno.  Chodily po domech a jakoby    vymetaly z obydlí zlé síly, aby očistily domovy od všeho zlého a chránily domácnost a zdraví lidí.

              Ke svaté Barboře se pojí lidový adventní zvyk „barborky“,  kdy si svobodné dívky uřezávaly třešňové větvičky. Větvička    musela být ze stromu minimálně deset let starého a řezala se    přesně v okamžiku, kdy se na obzoru objevil první sluneční    paprsek. Větvička se dala do vázy a čekalo se, zda vykvete na    Štědrý den, což znamenalo brzké vdavky.
                 Vdané ženy a ženatí muži si také dávali větvičky do vázy,   podle toho kolikátý den od uříznutí vykvetla, tolikátý měsíc v    následujícím roce byl pro dotyčného šťastným. Rozkvetlé   barborky o Vánocích
    symbolizují nejen příchod nového světla v     podobě Pána Ježíše Krista, ale připomínají nám i právě    proběhnuvší zimní slunovrat, který v konečném důsledku způsobí    zánik zimy a příchod dalšího voňavého a květy ozdobeného jara. Také to může znamenat, že se dívka, která barborku měla ve váze do roka a do dne vdá?
  •       7. 12. ........Tam kde byl kostel zasvěcen sv. Ambrožovi,
    bylo zvykem, že se v tento den objevoval a honil děti kolem kostela. Měl na hlavě černou špičatou čapku a závoj přes obličej, dlouhou košili, v levé ruce uzlíček se sladkostmi a v pravé ruce koště polepené bílým papírem. Za soumraku ho čekaly u kostela děti, které na něho pokřikovaly a on je honil. Při tom mu čas od času vypadly z uzlíku nějaké sladkosti, které děti sbíraly a on je při tom chytal.

  •       13. 12. .......na sv. Lucii,
    která znamená v překladu zářící nebo světlá, což je vlastně předzvěst zimního    slunovratu, se navrací slunce a světla. V předvečer  svátku chodívaly okolo stavení    děvčata "Lucky", kam přinášely pozdravy a měly ochránit domácnosti před   posledními zlými vlivy zimních sil, aby nemohly poškodit zdraví lidí nebo nezničily    hospodářství. Děti, které se uměly pěkně pomodlit obdarovaly, ostatním hrozily   metlou. V tento den nesměly ženy a dívky prát ani příst, v tento den si ženy    odpočinuly. 
     

Pranostiky:

  • "Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu."
    "Přituhla-li zima s Kateřinou, bývá do omrzení."
    "Kateřina na ledě, vánoce na blátě."
  • "Na svatého Ondřeje se někdy člověk ohřeje."
    "Ondřejův sníh zůstane ležet sto dní."
    "Když na svatého Ondřeje sněží, sníh dlouho poleží."
  • "O Svaté Barboře ležívá sníh na dvoře."
    "Na svatou Barboru saně do dvoru."
    "Jaké je počasí na sv. Barboru, takové bývá až do Vánoc."
  • "Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí a len."
    "Když přijde sv. Lucie, najde tu už zimu."
    "Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc."


                                                                                                                                       Autor:  P.S.
                                                                                                                                               V Ostravě  25. 11. 2012

 


          

 

      patron nejen dětí
   

Padá snížek bílý, v okna bije mráz,
bílá paní zima už je tady zas.
Mikuláš odešel, už je za vraty
za ním poskakuje čertík rohatý.
Rozcuchaní vrabci sedí za plotem
než se nadějem, bude Štědrý den.

 

 

                 

 

          Co nevidět to začne a do ulic vyrazí čert s Mikulášem a s andělem v patách :-) Svátek sv. Mikuláše připadá na 6. prosinec. Všichni víme, že oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem a nejen jim. 

           Mikuláš byl biskup v Myře v Lykii (dnešní jihoturecká provincie Antalya), který se narodil kolem roku 205 ve městě Pataře, a to v rodině zbožných a bohatých křesťanů.  Po smrti svých rodičů rozdal velkou část svého majetku  chudým a potřebným lidem. Již za svého života byl velmi oblíbený mezi lidmi, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Aby unikl vděčnosti, vydal se sv. Mikuláš na cestu do Palestiny. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, ve východních církvích je druhým nejuctívanějším svatým vůbec (po Marii).

           Sv. Mikuláš po tři noci obdarovával lidi, aby jim pomohl z chudoby, k lepšímu a šťastnějšímu životu. Odtud se vzala tradice obdarovávání. Později začal sv. Mikuláš, čert a anděl obcházet příbytky a obdarovávat hodné děti pamlsky a ovocem, a zlobivé uhlím a bramborami. Mikuláš symbolizuje úctu, anděl klid a čert má za úkol nahánět strach nezbedníkům. Mikuláš se nejprve optal rodičů, jestli bylo dítě hodné. Pokud ano, nadělil mu anděl ovoce a sladkosti a jestliže zlobilo, dostalo od čerta bramboru nebo uhlí.


Mikuláši přijď dnes k nám
písničku ti zazpívám
přines prosím trochu dobrot,
můžeš je dát třeba do bot
dáváš dárky pro radost
pro každého jich máš dost.

Legendy a zázraky

              Po jeho skonu se rozšířilo mnoho legend o Mikulášově velkorysé štědrosti. Legendy  vypovídají, jak sv. Mikuláš vrátil zpět životy tří chlapců, které zlý hostinský zabil a naložil v soli do sudu. Důležité však je prvek navrácení života. Někteří pisatelé, kteří dnes převyprávějí tuto legendu uvádějí pouze to, že je ochránil před smrtí. Vynechávají tak prvek vzkříšení, který se jim může zdát až příliš "zázračný", a nebo se jen chtějí vyhnout zdánlivé morbiditě celého příběhu. Neuvědomují si však, o co celý příběh ochuzují a na co navazují další tradice. Takový příběh je totiž obrázkem toho, že sv. Mikuláš porazil ďábla zosobněného hostinským, a vzkříšením dětí přemohl smrt. V Itálii děti dodnes dostávají dárky tzv. "Befany", tento název pochází pravděpodobně z řeckého slova "Epiphany" neboli Epiphaino, což mluví o vtělení Krista. Jedná se tak o příběh Kristova vítězství nad ďáblem. Jiná legenda praví, že uchránil životy tří mladých dívek před prodáním do otroctví a životem v bídě, neboť po tři noci vhazoval váčky se zlaťáky do okna domu jejich otce, aby se tak dostali z dluhů a nalezli svobodu. Podle jiných je také nechával na schodech domu, a nebo je vhazoval komínem. Údajně také učinil mnoho zázraků, mezi které patří záchrana celého města před hladomorem, když zázračně rozmnožil mouku.

 

Jak svatého Mikuláše poznáme?
 

      
         Postava Mikuláše je oděna do dlouhé bílé košile a douhého červeného kabátu prošitého zlatou nití.

           Na hlavě má biskupskou čepici, která je červené nebo bílé barvy se zlatým křížem  vpředu. Mikuláš má dlouhý bílý vous.

          V jedné ruce držívá dlouhou zlatou berlu (tzv. biskupskou hůl) a v druhé ruce pak vak (buď bílý pytel zlatem vyšívaný anebo obyčejný jutový pytel), ve kterém nosil dárky.  Vždy chodí pěšky. Za dob našich babiček a děděčků a prababiček (30. léta 20. století) nosíval  navíc metličku z březových proutků, která sloužila k vyplácení zlobyvých dětí. Tuto metličku měl ozdobenou červenými pentlemi a rukojeť byla obalena zlatým staniolem.

             Podle staré lidové tradice sestupuje sv. Mukuláš každý rok 5. prosince navečer z nebe na zem a obchází lidské příbytky spolu a s andělem a čertem.

Kde se vzal, tu se vzal,
Mikuláš pod okny stál,
v ruce velkou berličku
na hlavě měl čepičku
z bílých vousů teplý šál
takhle děti vypadal.

Co nám nadělí sv. Mikuláš?

image            Čím více se blížil onen tajemný předvečer svátku svatého Mikuláše,  kterým začíná ta pravá předvánoční nálada, tím častěji se takto ptávali ti   nejmenší. Nemohli se dočkat onoho zaslíbeného dne, který byl jakousi   zkouškou jejich celoročního chování. Zároveň  to byl den, který mimo naději ve sladkou nadílku, v sobě schovával i strach před trestajícím   čertem. A zřejmě nebylo dítěte, které by si bylo bývalo zcela jisté svým   bezchybným chováním.
           Když konečně toužebně očekávaný den nastal, dle starého zvyku
si dítka připravila punčochy na nadílku za dveře nebo položili na okno talíř. V chudších krajích dětem dávál dětem Mikuláš sám punčochu za okno. V krajích bohatších navštěvoval Mikuláš děti osobně. Ráno pak děti zkontrolovaly nadílku, zda obsahuje sladkosti nebo výstrahu v podobě brambor, v horším případě uhlí.
           Jinde měla dítka štěstí, že se se svatým Mikulášem a jeho družinou setkala osobně. V tom případě se děti shromáždily za šera v útulné jizbě, kde v kamnech vesele praskal oheň a dychtivě očekávaly příští minuty. Leckterému neposedovi, který se ještě minulý den nebojácně chlubil tím, jak čerta vyprovodí ze dveří, naskakovala husí kůže při pomyšlení, jak bude za své neplechy čertem potrestán.
             V tom bylo slyšet zazvonění a také zařinčení řetezu a to byla ta pravá chvíle, aby zlobivá dítka hledala, kam by se schovala. To ale už Mikuláš vešel do místnosti spolu s čertem a andělem. Čert vyhnal schované děti, leckterého malého hříšníka přitom přetáhl metlou a hnal je před Mikuláše. Ten je vyzkoušel z modliteb a nabádal k poslušnosti a k úctě k rodičům. Pak už byla na řadě tak dlouho očekávaná nadílka, o kterou se většinou postaral anděl spolu s Mikulášem. A zatímco děti kontrolovaly nadělené sladkosti, Mikuláš s družinou pomalu odešel. Mikuláš tedy rozděluje hodným dětem pamlsky a ovoce, a těm zlobivým uhlí a brambory.

Mikuláš je hodný pán,
nosí dětem marcipán
a zlobivým brambory
do tátovy bačkory.

 

Máme svatého Mikuláše... Kde se tedy vzal Santa Klaus ?

          Mikuláš byl inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santa Clause, která de facto vznikla zkomolením jeho jména, dodáním dalších atributů. Svatý Nicolaos, odvozováním Mikuláš, Nikola, v některých zemích navštěvuje děti pod jménem Klass nebo Klaase, ale také jako Colas, Claus, Santa Claus, nebo ve Finsku Ukko. Mívá dárky i pro dospělé - velikost dárků se obyčejně zmenšuje s přibývajícím věkem obdarovaného. Cestou někde za mořem vymění mitru (biskupskou čepici)  za beranici a převlékne se do červeného. Někam však nestihne přijít včas – vyjde mu to až v době Vánoc, když jinde naděluje Ježíšek.
              Ale poezie svátků, radost z dárků a darování budou dál spojovat Mikuláše a Ježíška i Santa Clause a Dědu Mráze.

 

Sv. Mikuláš je patronem

               námořníků a rybářů, obchodníků, lukostřelců, lékárníků, právníků, studentů a vězňů a ochráncem dětí. Je taktéž patronem států (Rusko a Lotrinsko) a měst (Amsterodam, Bari, Barranquilla etc.).

 

Pranostiky

  •   "Svatý Mikuláš splachuje břehy."
  •   "O sv. Mikuláši snížek často práší."
  •   "Na svatého Mikuláše už je zima celá naše."
  •   "Napije-li se na Mikuláše pták z koleje, nenapije se kůň tři měsíce z řeky."
  •   "Prší-li na svatého Mikuláše nebo padá sníh, bude příští rok hodně hrachu."
  •   "Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší."

 

Básničky pro holčičky a chlapečky

  • http://www.abatar.cz/basnicky/certovi_a_mikulasi.htm                                     

                                                                                                                                       Autor:  Petra Soušková
                                                                                                                                        V Ostravě  3. 12. 2012


 


 

   V á n o c e
    sice  nepa
tří  k   nejstarším   svátkům    liturgického
    roku,  těmi   jsou  Velikonoce,  ale   přesto  obsahují
    nepřehlédnutelné poselství  a  důležité křesťanské vyznání.
 

 

           Vánoce znamenají, že s Kristem přichází světlo do tohoto světa. Toto světo nezůstalo ve výšinách nebes, ale přichází do světa takového, jaký je. Jak přišlo před dvěma tisíci léty? Doprostřed noci, doprostřed lidské lhostejnosti a nevraživosti mocných. Sestoupilo na slámu v tmavé Betlémské jeskyni, kterou celou prozářilo svým jasem. A Kristus příchází stále. Vánoce se stále opakují. Rok co rok si můžeme připomínat a slavit v církvi i rodinách Kristovo narození. Smíme slyšet, že se narodil také pro nás. Stále znovu a znovu ho klademe do jestlí, kostelních i rodinných betlémů, zpíváme o něm vánoční písně. Kdyby se narodil tisíckrát, nebylo by nám to nic platné, jestliže se nenarodí v našem srdci (Angus Salesius). Jen tak se stanou Vánoce skutečnou oslavou Světla, přicházejícího do našeho světa, do našeho života.

      

Původ vánočních svátků

 

        Kristovo narození se začalo slavit již 25. prosince roku 336 v římské liturgii. Téměř současně vznikla na Východě slavnost Epifanie (Zjevení) 6. ledna. Vánoční sváteční okruh se slaví od 25. prosince do první neděle po 6. lednu.

        Co se týče vlastních příčin zavedení římského svátku Kristova narození o 25. prosinci, stojí zde zmínit hypotézu „apologeticko-nábožensko-dějinnou“ a  hypotézu „výpočetní“.

        V „apologeticko-nábožensko-dějinné hypotézebyl impulzem k tomuto svátku pohanský svátek „ nepřemožitelného boha Slunce “, který zavedl pro celou římskou říši císař Aurelián (r. 274) na počest syrského boha Slunce z Emesy a ustanovil jej na den zimního slunovratu (tj. 25. prosince). Císař tak chtěl s jeho pomocí udržet svou obrovskou říši pohromadě a upevňovat ji. Aby křesťané mohli odolat přitažlivosti svátku, ustanovila pravděpodobně raná církev podle této hypotézy jako protiváhu na tentýž den slavnost Kristova narození. Naše dnešní svátky nezávisejí na římském svátku boha Slunce obsahově, svým názvem zřejmě právě jemu vděčí za rozhodující podnět.

        Už ve Starém zákoně označuje prorok Malachiáš očekávaného Vykupitele jako slunce spravedlnosti“ (Mal 3,20). V Novém zákoně se Ježíš Kristus nazývá „světlem světa“ (Jan 8,12) a podle Janova prologu přišel na tento svět jako pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9).

        Skutečným zdrojem světla a života je Bůh sám (Žalm 36,10), který se jedinečným způsobem dává poznat v Ježíši Kristu (2 Korintským 4,6). Kristus je tím "nepřemožitelným Sluncem", který ve tmě svítí a temnoty ho nemohou přemoci (Jan 1,5).

         Výpočetní hypotéza“ vychází z toho, že se ve 3. stol. snažili křesťanští teologové vypočítat den Kristova narození, neboť evangelium se o něm přímo nezmiňuje. Pozornost teologů se obzvlášť upírala k rovnodennosti a oběma slunovratům. Jan Křtitel se narodil o letním slunovratu a Ježíš Kristus (dle evangelia podle Lk 1,26) byl počat o šest měsíců později než-li Jan (25. března). Kristovo narození připadá podle výpočtů na 25. prosinec.

 

Původním obsahem vánočních svátků

je vtělení (inkarnace) Ježíše Krista a jeho „zjevení v těle“.

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. …
V něm byl život a život byl světlem lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila…
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět…
A Slovo se stalo tělem a přibývalo mezi námi…“    
  (Jan 1,1-14)

V tomto vtělení je zřejmé, že se Vánoce slaví jako svátek našeho vykoupení.

 

Vánoční sváteční okruh

          V rané církvi neexistoval v prvních třech staletích žádný svátek kromě oslavy velikonočního tajemství každou neděli a jeho výroční oslavy o Velikonocích. Změna nastala počátkem 4. století. Prosazovala se totiž tendence rozvíjet sváteční obsah této jediné roční slavnosti narození našeho Pána Ježíše Krista.

  •   Přestože Vánoce slavíme již 24. 12., Štědrý večer ještě nepatří do křesťanských Vánoc. Končí jím adventní období a také období postu. Štědrovečerní večeře má proto slavnostní ráz, ačkoli je ještě složena z postních jídel. Následující půlnoční bohoslužba je pak v podstatě pozůstatkem noční vigilie, která původně předcházela všem významným křesťanským svátkům.

  •   Samotné vánoční svátky začínají   25. prosince  dnem   narození Páně
                                                  (
    Hod Boží vánoční,  „1. svátek vánoční“).
     
  •   26. prosince se slaví  svátek Štěpána prvomučedníka („2. svátek vánoční“). Na Vánoce bezprostředně navazuje jak svátek Štěpána, který byl jedním z prvních jáhnů, tak svátek apoštola a evangelisty Jana (27. prosince) a betlémská Mláďátka zavražděná Herodem (28. prosince).
     
  •    6. ledna se slaví slavnost  Zjevení Páně neboli Epifanie (řec. Epifaneia či theofaneia), který je na Východě původním svátkem Kristova narození. Pod epifanií se v antickém období rozumělo jak viditelné zjevení božstva, tak i slavnostní příchod panovníka. Nejstarší stopy tohoto svátku vedou až do egyptské Alexandrie. S tímto svátkem se rovněž pojí památka Ježíšova křtu a památka na první Ježíšův zázrak na svatbě v Káně Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu ve víno, a tím také zjevil svou slávu (Jan 2,11).

     Slavnost Zjevení Páně je nazývána svátkem Tří králů. Podle tradice
   v tento den hledají mudrci  (mágové)  z  Východu  právě  narozeného
   krále Židů.  Mudrcové  přicházející  do  města 
Betléma
  a  vzdávající   
  mu  hold  (Mt  2,1-12)  poukazují,  že  Ježíš  Kristus   je  mesiášským 
  králem  celého  světa a chce vést i pohany ke spáse.  Začíná se tu již vyplňovat, co městu Jeruzalému v zářivých barvách přislibují starozákonní proroci:


„Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo,
vzešla nad tebou Hospodinova sláva…
K tvému světlu přijdou pronárody
a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde…
Přikryje tě záplava velbloudů,…
přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo
                          a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu.“
 
     
  Iz 60,1-6

           Tradice později udělala z mudrců krále a stanovila jejich počet na tři. Poprvé hovoří o třech mázích Órigenés, nejspíš na základě toho, že se řídí počtem třech darů (zlato, kadidlo a myrha). Titulaturu „králové“ lze doložit až v 6. století u Caesaria z Arles. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar se objevily v 9. století. Zdůraznění tři (králové) ovšem zatemňuje skutečnost, že se nejedená o svátek svatých, nýbrž o svátek Páně.
              V neděli následující po slavnosti Zjevení Páně se slaví
Křest Páně, kdy vánoční sváteční okruh v rámci liturgického roku uzavírá a začíná liturgické mezidobí.

                                                                                

 

Doplňková použitá literatura:
ADOLF, A. Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Český Těšín: Vyšehrad, 1998, 328 s.
                

 

Předpověďi Ježíšova narození

Evangelista Matouš (Mt 1,1-25) hovoří o Ježíšově rodokmenu a o andělově poselství Josefovi:

Dítě, které počala, je z Ducha svatého.
Hle, panna počne a porodí syna a dáš mu jméno Ježíš;
neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů…
a dají mu jméno Immanuel.

                                                                                                                (hebr. Immanuel  zn. „Bůh s námi“)

   Taktéž evangelista Lukáš (Lk 1,26-31n) vypráví o předpověďi radostné zprávy andělem Gabrielem, který byl
  "
poslán od Boha do galilejského města Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova... Přistoupil k ní a řekl : Buď zdáva, milostí zahrnutá, Pán s tebou."... "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího..."

Jméno Ježíš


           Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helénizací vlastního jména יְהוֹשֻׁע (Jehošua), případně staženého tvaru יְשׁוּע (Ješua). První část jména (יָה) značí, „Hospodin“, druhou část pak tvoří sloveso יָשַע (jáša‘) „pamáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno pak lze přeložit jako „Hospodin zachraňuje“, „Hospodin je záchrana“.

             Přívlastek „Kristus“ je taktéž řeckého původu (χριστός Christos) a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ (mašíjach), jež znamená „Pomazaný“, „Mesiáš“,  židy očekávaný Spasitel Izraele.

Narození Ježíška
 

          Základem  Vánoc je biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista a oslava této události.
  

            Ježíšek se narodil podle novozákonního příběhu v městě Betlémě za dnů krále Heroda (cca 74 př. Kr.4 po Kr.), kam ze svého domova v Nazaretu vydali jeho rodiče Josef s Marií. Na dlouhou cestu se vydali poté, co římský císař Augustus vyhlásil sčítání lidu a jejich majetku kvůli lepšímu vybírání daní. Aby sčítání proběhlo v pořádku, musel se každý hlásit ve městě, z kterého pocházel.

                V Betlémě nebyl té noci, kdy Josef s Marií došli, jediný volný nocleh, a proto se na noc uchýlili v salaši nedaleko od městských bran. Namísto kolébky Marie novorozeně uložila do jesliček. Jako první se o narození ježíše dozvěděli pastýři, kterým se zjevil anděl a zvěstoval, že se narodil Spasitel.  Zatímco pastýři se vydali na cestu, aby se králi poklonili, z Východu se s cennými dary vydali mudrcové, kterým cestu ukazovala jasně zářící hvězda.

          O narození budoucího krále se dozvěděl i judský král Herodes Veliký, který ze strachu o trůn nechal okamžitě zavraždit všechny chlapce ve stáří do dvou let narozené v Betlémě.  Díky zjevení anděla v Josefově snu se Josef, Marie spolu s malým Ježíškem zachránili uprchnutím do Egypta, odkud se vrátili zpět až po smrti Heroda. Na pokyn anděla ve snu se usadili ve městě zvaném Nazaret, odkud dostává Ježíš také přídomek „Nazaretský“ (případně „Nazorejský“).

            Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná. Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše (Lk 2,1-2) je klade do souvislosti s římským soupisem lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, tedy neobvyklá konjunkce planet, jež bylo možné v Palestině pozorovat roku 7 př. n. l.


             Evangelista Matouš (Mt 2,1) píše, že Ježíš narodil v  judském  městečku  B e t l é m ě (z hebr.  "Bejt Lechem" zn. dům chleba), v čemž shledává naplnění  starozákonního  proroctví  Micheášova  (Mi 5,1-8)  a připodobňuje tak Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma.

                                                                                          

 

       Podle jazykovědců slovo Vánoce pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), složeného z wīha- (světit) a Nacht (noc)- „svatá noc", a k převzetí muselo dojít ještě v předcyrilometodějské době.

 

 Autor:  P.S.
V Ostravě 23. 12. 2011

 

 

        VÁNOČNÍ  TRADICE  A  ZVYKY

 

Historie obdarovávání

           ve starém Římě si lidé na oslavu Nového roku dávali dárky. Později se zimní slunovrat stal  vánočním svátkem a obdarovávání zůstalo. Stalo se projevem přátelství a křesťanské lásky k bližnímu. Od 16. století existují důkazy o vyměňování dárků mezi přáteli a příbuznými. V následujících dvouset letech nosil dárky Ježíšek. Bývalo zvykem, že se dárky začaly rozbalovat až v okamžiku, kdy se na nebi objevila první vánoční hvězdička. Tím se připomínala betlémská hvězda, která zářila nad v Betlémem v době narození Ježíška. Dnes se dárky rozdávají na Štědrý den anebo druhý den ráno na Hod Boží vánoční.

Pověst - zvony na Štedrý den

           O půlnoční bohoslužbě na Štědrý den se hlasem zvonů probudí mrtví a otevřou všechny zakopané poklady, rozezvoní se také všechny zvony z propadlých a ztracených obcí.

            Kdo by však vstoupil pod zem se záměrem obohacení, uvázne tam a vrátí se až za mnoho věků, neboť minuta tam trvá 80 let. Proto se také na vánoční stromek věší ozdoby ve tvaru zvonků, které mají mimo jiné varovat před pokusem o snadné nabytí majetku. Po zazvonění půlnočních vánočních zvonů je také možné nahlédnout do vysekané díry v ledu a spatřit tam budoucnost, jak nám to popisuje Erbenův Štědrý den. Vánoční zvoneček ohlašuje počátek rozdávání dárků.

 

Vánoční stromeček

           Vánoční stromky měly ochranitelskou funkci. Ozdobené větve rozdávali i koledníci. V některých krajích se také zavěšoval nad štědrovečerní stůl ozdobený malý stromek, ovšem špičkou dolů.

          Tradice zdobení stromku k nám pronikl z německého území. Zpočátku nebyl zdoben svícemi. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v  brémské kronice z roku 1570. Nejdříve bychom jej našli v cechovních a řemeslnických domech. Do soukromých prostor začal pronikat až v polovině 17. stol.  V  19. stol.  opouští německé prostředí. Ujímá se nejprve ve městech, poté na venkově. První vánoční stromeček na českém území se rozsvítil v pražské vile ředitele Stavovského divadla Jana K. Liebicha roku 1812. Po třiceti letech se stromky v Praze začaly prodávat zcela běžně a lidé jej nazývali "Kristovým strůmkem". Stromečky si ze začátku mohly dovolit jen zámožnější rodiny, teprve později se rozšířil na Moravu a do většiny příbytků. Většinou ho přijímají dříve protestanté než katolíci. Katolická církev považovala zpočátku zdobení stromů za pohanský zvyk. V mnohém měla pravdu. Germánské kmeny prý tak kdysi o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana. Až do 1. světové války bývala v mnoha domácnostech pouze ozdobená smrková nebo jedlová větev. Lidé doma mívají obvykle borovice, jedle, smrky nebo dnes moderní umělé stromečky.

Betlém

          nebo též jesličky je umělecké vyobrazení znázorňující Svatou rodinu. Právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jestličkách a Marie s Josefem o něj pečují. Pastýři a mágové přinášejí dary, scéna bývá doplněna i zvířaty (vůl, oslík, ovce i jiné) a případně andělem provolávajícím „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Betlémy byly a jsou vytvářeny z nejrůznějších materiálů: dřevěné, keramické, papírové, perníkové aj. V některých místech je i tradice živých betlémů, kde postavy jsou představovány živými lidmi ve formě buď statického výjevu nebo i hrané scény.

            (z hebr.  "Bejt Lechemznamená Dům chleba)

 

       

                                                   Betlém v Husově sboru CČSH v Ostravě - Zábřehu
 

Hod Boží vánoční

            Z hlediska křesťanských svátků je velmi důležitá Slavnost narození Páně, tedy Boží hod vánoční, který připadá na 25. prosince. Boží hod jakožto první svátek vánoční je v dnešní době především dnem návštěv. Většina lidí vyráží na návštěvy ostatních členů rodiny na sváteční obědy, ke kterým dle tradice připadá pečená husa či kachna se zelím a bramborovými knedlíky. Rovněž se také hojně navštěvují kostely, v nichž bývají vystaveny jesličky, které symbolizují podstatu svátku Božího hodu, tedy narození Ježíše.         

             Na tento svátek se dříve nepracovalo, všichni měli zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se v tento den nemetly, postele nestlaly. Nechodilo se ani po návštěvách a přišel-li přeci někdo, měl přinést koledu a popřát štastných a veselých svátků narození Pána Krista.

 

Jmelí

          Větvička jmelí by o Vánocích chybět neměla. Čím více je na větvičce bilých bobulek, tím více štěstí by mělo čekat v novém roce. Jmelí bylo rovněž součástí pohanských obřadů. Bylo symbolem tajemna a ochranným talismanem. Věřilo se, že díky svým lepivým kuličkám má moc vyvolat nebo udržet svazek mezi dvěma osobami.

        Podle jedné z křesťanských legend rostlo jmelí jako strom. Z jeho větví Josef vyřezal o Vánocích kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti létech strom porazili Římané a z jeho kmene vyřezali kříž, na kterém Pána Ježíše ukřižovali. Strom jmelí pak seschnul do malých keříků a stejně jako věřící jsou živi z Kristova těla,  tak i jmelí je živo z jiných stromů. 

         Tato rostlina, tzv."poloparazit", však není svému hostiteli moc naobtíž, potřebuje od něj pouze vodu, minerály, fotosyntézou si vytváří vlastní živiny. Je to rostlina téměř nezničititelná, umírá spolu se stromem, s nímž žije.

         Kromě jmelí navozují vánoční atmosféru také cesmína, šípky, vánoční hvězdy aj. Dalšími oblíbenými jsou vánoční kaktus, ale i brambořík.


             

 

Pranostiky

 

24. prosince

  • Na Adama a Evu čekejte oblevu.
  • Zelené Vánoce – bílé Velikonoce.
  • Vánoce na ledě – Velikonoce na blátě.
  • Když na Štědrý večer sněží, na pytle se chmel těží.

25. prosince

  • Do Vánoc není ani hladu, ani zimy.
  • Lepší Vánoce třeskuté než tekuté.
  • Mráz na Boží narození – zima se udrží bez proměny.
  • Když na Boží hod prší, sucho úrodu poruší.

26. prosince

  • Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato.
  • Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí.

28. prosince

  • O Mláďátkách den se omlazuje.
  • Je-li na Mláďátka mlha od Lysé hory, kobzole se neurodí, je-li mlha v údolích, bude kobzolí dost.

31. prosince

  • O Silvestru papeži snížek si už poleží.
  • Jak byl celý rok voda a bláto, na Silvestra nenapadne zlato.
  • Je-li o Silvestru v noci vítr a jasno, bude dobrého vína pořídku.
  • Na Silvestra-li vítr a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti. 

Autor:  P.S.
V Ostravě 24. 12. 2011

 

 


   DOBA  POSTNÍ


 

              Největším křesťanským svátkem jsou Velikonoce. K jejich hlubšímu prožití slouží přípravná doba - doba postní, která má kající ráz.

              Postní doba   (lat. quadragesima souvisí právě s číslem čtyřicet)
plyne od Popeleční středy po čtyřicet dnů a končí na Zelený čtvrtek večer přede bohoslužbou na památku Večeře Páně.

             Tato čtyřicetidenní přípravná doba na Velikonoce se slaví na   památku 40-denního postu Páně na poušti, když se duchovně   připravoval na své veřejné působení. Půst  Kristus konal po svém   křtu   v Jordánu (Mt 4,2; Lk 4,1n). Odkaz na 40 dní najdeme rovněž ve    Starém zákoně, kdy se postil Mojžíš na Sinaji  (Ex 34,28) a prorok   Elijáš cestou k hoře Chorébu (jiné označení pro Sinaj) (1 K 19,8),   stejně tak se vztahuje i k 40 rokům putování izraelského národa   pouští. 

              Slavení doby postní se prosadilo v Římě v 5. století a její začátek byl stanoven na 1. postní neděli. Jelikož neděle není postní den a bylo třeba zachovat plných 40 dnů, přidaly se před postní neděli 4 dny, a tak se dospělo ke středě, která od 10. století zvykem udělování popelce na znamení pokání dostala název „Popeleční". Od 6./7. století jí začínala postní doba.

            Liturgická barva postní doby je fialová.



   Význam křesťanského postu

 

              Podle názvu je doba postní dobou postu, tj. zdrženlivosti od masa a újmy v   jídle každý den, vyjímajíc neděli, jak svědčí starokřesťanská praxe. Postní praxe  byla   v  minulosti poměrně namáhavá, nejedlo se maso, ryby, vejce a též mléčné  produkty   a bylo zvykem jíst jednou denně.
              Avšak dnes je půst omezen jen na Popeleční středu  a  Velký pátek, kdy je dovoleno sníst pouze jedno velké jídlo denně. Postní liturgie vyzývá i k jiným druhům postu: k horlivější modlitbě, ke skutkům lásky, k sebekázni a k duchovnímu obrácení. Věřící mají ztišit své smysly i konání a mysl soustředit k niternému spoluprožívání příběhu Ježíše Krista. Druhá myšlenka postní doby je příprava na křest nebo jeho obnova.

 

    Členění postní doby a zvyky

 

 

           Popeleční středou (1.3.2017), která ukončuje masopustní veselí, začíná pro křesťanský svět doba půstu, trvající 40 dní, na jejímž konci oslavujeme zmrtvýchvstání  našeho Pána Ježíše Krista. 

      "Popeleční středou se pochoval masopust  a byl učiněn konec zimním radovánkám.
       Babička zpívala u kolovrátku postní písně; když děti k ní přisedly, povídala jim o životu Pána Krista,
       první postní neděli oblékla smutkový oděv. ... "
                                                 
                                                                                                                              (B. Němcová, Babička)


Jak napovídá její název, opravdu souvisí s popelem. V tento den dělá kněz věřícím křížek tzv. "popelec" se slovy „Prach jsi a v prach se navrátíš", jež tresta­jící Bůh řekl Adamovi (Gen 3,19), nebo „Čiňte pokání a věř­te evangeliu!" (Mk 1,15). Původ tohoto obřadu je v praxi veřejného pokání raného středověku: kajícníci byli vyhnáni z církve obřadem, připomínajícím vyhnání Adama a Evy z ráje.

Slova o popelu - prachu byla pak zhmotněna v po­znamenání čel kajícníků popelem. Popel k tomuto obřadu se získává ze spálených kočiček svěcených minulého roku. (Popeleční středě se také říká Černá nebo Škaredá.) Oblékání kajícího roucha a sypání popelem na výraz smutku a kajícího smýšlení je známo již ve Starém zákoně a v pohanské antice. I Ježíš zmiňuje tuto symboliku pokání, když kárá galilejská města Chorazin a Betsaidu za to, že nečinila pokání:
                "Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás,
                 dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání." 

                                                                                                                            (Matouš 11,21)

 

 

První neděle postní    -  INVOCAVIT          (Černá)      Začátek postní doby (symbolika popele).
Druhá neděle postní  -  REMINISCERE    (Pražná)
Třetí neděle postní     -  OCULI                   (Kýchavá)
Čtvrtá neděle postní  -  LAETARE             (Družebná)
Pátá neděle postní     -  JUDICA                 (Smutná)
Šestá neděle postní   -  PALMARUM         (Květná)    
   
                                                            
Tradičně je s touto nedělí spjat symbol ratolestí.
                                                            
Touto nedělí začínají obřady svatého (pašijového) týdne.

 

 

 

   1. neděle postní: Černá,
   jejichž název se odvozuje od oděvu. Ženy na znamení postu vyměnily barevné části oděvu, hlavně šátky, za černé a tmavě modré. Ale také se jí říká "Pučálka" (podle jídla z napučeného hrachu). V některých krajích se této neděli říkalo i "Liščí" - maminky pekly dětem preclíky, které se pak navlékly na proutek, schovaly v zahradě a děti je musely najít. Říkalo se, že preclíky tam ztratila liška.  
            První postní neděle obsahuje poselství o Kristově zápasu (poušť, půst, hlad, pokušení), ale i o jeho vítězství nad protibožskými silami a tušení jeho slávy ("Přišli andělé a sloužili mu"). Je předehrou k velikonočnímu tajemství. 


 

   2. neděle postní: Pražná 
   je pojmenovaná podle jídla, tzv. "pražma", které se připravovalo  z opražených napučených obilných zrn.

            Tato neděle je ještě intenzivněji zaměřena na velikonoční tajemství tím, že ukazuje cestu a cíl našeho pozemského života a prosí o sílu jít po této cestě v následování Krista. Ježíš Kristus svým učedníkům poprvné zvěstoval své utrpení, svou smrt a své vzkříšení (Mt 16,21-23). Na to navázala slova o nutném sebezapření a následování kříže. Proměnění na hoře potvrzuje to, že kříž a smrt neznamenají konce, nýbrž průchod ke slávě.

 

   3. neděle postní: Kýchavá
   je spojena se zdrvaím. Na kýchání se pohlíželo nejenom jako na blížící se nemoc, ale také jako na pročištění těla. Na Kýchavou neděli se kýchalo na zdraví. Platila pověra, že kdo v tento den kýchl třikráte, byl pak po celý rok zdravý.

             Neděle s sebou přináší příběh o setkání Ježíše se Samařankou u Jákobovy studny        (Jan 4,5-42). Ježíš přivádí tuto ženu a mnoho jejích krajanů k víře a nechává je vyznat: "Toto je opravdu Spasitel světa." Dává lidem "živou vodu". Kdo z ní pije, "nebude žíznit navěky. Voda... se v něm stane pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému".

 

   o 4. neděli postní: Družebná :
  se mohla scházet ("sdružovat") mládež k malým zábavám, pochutnat si na koláčích "družbancích". V tento den chodil družba s ženichem k rodině nevěsty domlouvat budoucí svatbu.

             Téma křtu charakterizuje kromě 3. neděle i neděli čtvrtou. Ježíš uzdravuje slepého od narození směsicí hlíny a sliny a poroučí mu, aby se umyl v rybníku Siloe, a přivádí ho tak k víře v "Syna člověka" (Jan 9,1-41). Křest znamenal rovněž osvícení, uzdravení ze slepoty hříchu. Skrze křest se stáváme syny světla. "Neboť on je světlo, které přišlo na svět, aby ti, kdo v něho věří, nechodili ve tmách. "

 

   5. neděle postní: Smutná (též "Smrtelná")
   je spjata s vynášením smrtky (slaměné figuríny Smrti na kůlu) ze vsi. Na vynášení smrti a jejím utopením v potoce nebo shozením ze skály navazuje přinášení "líta" (léta). Tj. obchůzka vesnice se zelenou, pestře nazdobenou ratolestí či stromečkem.

                                                                       "Buďte, páni, veselí
                                                                      na tu Smrtnou neděli,
                                                                    smrt jsme vám odnesly,
                                                                          nové líto přinesly.
                                                                         Vítej, líto líbezné,
                                                                          obilíčko zelené."

            Náš Pán se vykazuje jako "vzkříšení a život", tak čteme v evangeliu o Lazarově vzkříšení :   "Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít,
a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky
."
      (Jan 11,1-45)
Toto revolučně působící poselství je určeno pro všechny lidi poznamenané smrtelným údělem.
                                                                                                 A. Adam (1998): Liturgický rok.
                                                                                                 M. Motlová (2010): Český rok od jara do zimy.

 

   6. nedělí postní: Květnou („Květnice" či "Palmová neděle" též "Beránková")
   začíná  pašiový týden. Na ten den si připomínáme mesiášský vjezd Krista na oslátku do Je­ruzaléma. Podle evangelií jej lidé vítali palmovými ratolestmi, ve starověku vnímanými jako symbol vítězství a slávy. U nás se v tento den světí rašící větvičky jívy, lísky, břízy i jiných stromů. Místy se proutky vážou do svazků a kytic, kterým se říká "košťátka", "berany", "barušky", "palmy" aj. A protože posvěcením získávaly podle lidové víry magickou moc, lidé si je přinášeli domů, aby je po celý rok chránily před nemocemi i strastmi a stavení před bleskem a požárem. Ve světnici je umístili nad dveře nebo vetkli za svatý obrázek či kříž. Tyto proutky byly pojímány jako symbol věčného života.

 


   Závěrem

    
               Z nedělních bohoslužeb jsou nám důvěrně známá slova: "Hospodine, z hloubi srdce želíme, že provinili jsme se před Tebou". Tato prosba, mající biblické zázemí, má v liturgii své místo. Měli bychom se nad ní v postní době hluboce zamyslet a položit si dvě otázky. Ta první zní: „Opravdu z hloubi srdce litujeme, že jsme se provinili a skutečně  známe své přestupky a hřích, zatěžující svědomí?“ A druhá otázka: „Jde naše prosba o odpuštění skutečně ze srdce anebo je formální (tj. liturgicky předepsaná)?“ Věřme, že Pán neopustí ty, kdo provinění litují a touží začít znovu a lépe. Tak vypadá pravý půst.

 

Autor:  Petra Soušková
V Ostravě 21. 2. 2012

 

 

Láska nejvyšším darem
          
 
             Naše země už sice pozapomíná na tradiční Máchův první máj, ale zato o překot slaví svátek všech zamilovaných, V a l e n t ý n a.            I když je svátek dobrou záminkou pro všechny možné obchodníky k tomu, aby lidé nakupovali zboží s tématikou srdíček a andělíčků, neměli bychom zapomínat, proč se tento svátek vlastně slaví a co je jeho účelem.

                Tento svátek ale původně NEvznikl kvůli zamilované dvojici.  
                Kvůli lásce ano, ale byla to láska k lidem, k bližnímu svému!

 

      Nejznámějším biblickým místem na téma lásky je 13. kap.  Pavlova 1. listu ke Korintským :

  (Klikněte na obr. pro zvětšení)


              Ačkoliv mnoho Čechů dosud považuje svátek svatého Valentýna za americkou komerční legendu, jedná se o omyl. Valentýn je totiž historicky doložená postava. Proto je tento svátek stejně významný jako jiné historické momenty.

 

   
    Život Valentýna z Terni

               
je opředen mnoha tajemstvími. Z historických dokumentů lze zjistit, že zemřel v roce 268 - 273, a následně byl prohlášen za svatého. Za svého života působil v kněžském úřadu za vlády císaře Claudia II. Gothica (268 – 270). Koluje o něm celá řada legend.
            Valentýn byl ve starém Římě
knězem, který tajně oddával mladé a zamilované páry. Měl zázračné schopnosti a pomáhal lidem uzdravit se. Později však byl za své zásluhy uvržen do žaláře, kde zemřel mučednickou smrtí.

               Legenda ze starověkého Říma vypodobňuje Valentýna jako velmi ctnostného, počestného a moudrého člověka. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař a povolal si Valentýna k sobě. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k Valentýnovi, posteskl si také nad okolnostmi, proč se Valentýn nemůže stát přítelem císařovým. Protože Valentýn, ač tak moudrý a vzdělaný, věří těm pověrám (měl na mysli křesťanství). Jenže Valentýn namítl, že císař je tím, kdo věří pověrám. Císař nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na sebevědomého Valentýna dohlížel. A aby byl Valentýn pod důslednou kontrolou, vzal si Astorius Valentýna do domu. Tam se setkal s velmi krásnou, ale nevidomou dcerou prefekta. Astorius požádal Valentýna, aby se modlil za dceřin zrak. Valentýn tak rád učinil, protože v sílu modliteb věřil a dívku si zamiloval. Zázrak se opravdu stal a dívka opět spatřila světlo světa. O zázračném uzdravení si povídal celý Řím. Pohané odmítli věřit v ten zázrak a vtrhli do domu prefekta, Valentýna odvedli a za městem mu oddělili mečem hlavu od těla. Navzdory trpkému osudu se stal Valentýn patronem věrných a čisté, oddané lásky.

                 Podle jiné  křesťanské legendy se císař Claudius II. účastnil mnoha bitev, ale římští muži jen neradi vstupovali do vojska. Claudius byl přesvědčen, že to bylo proto, že nechtěli opouštět své milé a rodiny, a proto se rozhodl zakázat všechna zasnoubení i svatby v celém Římě. Valentýn nedbal Claudiova zákazu a dál tajně oddával zamilované páry. Za tyto skutky byl uvězněn a odsouzen k smrti. Trest byl vykonán 14. února.  Valentýnovým posledním vzkazem   byla slova: „Od Tvého Valentýna“. Odtud  vznikla tradice zasílání zamilovaných přání a obdarovávání lásek.

 


  
Úcta a tradice

             

              První psaná valentýnka byla odeslána 14. února 1477. Největší rozmach valentýnek (původně anonymní přáníčka podepsaná na památku biskupa slovy "Od Tvého Valentýna") nastal až v 19. století a celá tradice dávání milých dárků a přáníček v den Valentýna pochází již ze 16. století.
             V novodobých dějinách se o rozšíření tohoto svátku postaral muž jménem
Walter Scott, který na počátku 20. století podnikal a proto, aby se vyhnul krachu, prodával zamilovaným dárky, přáníčka etc. Postaral se tak o to, aby se tradice vrátila zpět mezi lidi. Díky tomu se tento svátek rozšířil za hranice Ameriky a začali jej slavit i lidé v Evropě. U nás má poměrně mladou tradici.
              K Valentýnovi patří také obdarovávání – ať  malých dárků a drobností, rudé růže či bonboniéry ve tvaru srdíčka anebo těch větších. V Anglii se posílají o Valentýnově svátku anonymní milostné dopisy. Ve Francii a Belgii, později i v Americe, byl od 14. století zvyk vylosovat Valentina a Valentinu, kteří pak byli po celý rok spojeni na způsob zasnoubení.

             V evropských zemích si dodnes dávají o Valentinově svátku květiny jako výraz vzájemné lásky. Kořeny tohoto obyčeje sahají daleko do minulosti. Ve starém Římě se slavila 14. února bohyně Juno, ochránkyně manželství a rodiny. Ženám v rodině bývaly dávány tohoto dne květiny. V tento den se také scházely cechy mořeplavců, kupců a řemeslníků ke společnému přátelskému stolování. 14. únor byl v dřívějších dobách nazýván „miláčkův den“. Upomínal na to, že se na polích zasazoval „miláčkův salát“ (polní salát).

              V našich zemích se tento svátek slavil už za habsburské monarchie. Velkého rozmachu dosáhl za první republiky, především díky manželce prezidenta T. G. Masaryka, Charlottě Garrigue-Masarykové.
 


   Závěrem

   

             Ať již Valentýn skutečně byl či nebyl, láska za oslavu stojí a nejen na Valentýna... A kdopak by chtěl přijít právě o dárek z lásky? Vzpomeňme proto alespoň v tento den na naše drahé. V dnešní uspěchané době nemáme moc času říct si, co jeden pro druhého znamenáme. Chraňme si lásku tak, aby nám vydržela po celý život, aby byla silnější než všechny nepohody světa, silnější než únava  ze všednosti, než všechny starosti, smutky, neporozumění a nesváry. Přejeme Vám, ať Vám láska nikdy nezevšední, "neboť kdož miluje bližního, zákon naplnil " (Římanům 13,8).


                                                                                                                                      Autor:   Petra Soušková
                                                                                                                                                                     V Ostravě  11. 2. 2012
 

 

  

    LETNICE,
          Seslání Ducha Svatého
                        SVATODUŠNÍ SVÁTKY

 

       
 

              jsou svátky pohyblivé stejně jako Velikonoce.

             Tento křesťanský svátek se slaví 50 dnů po Velikonocích, tedy 10 dnů po Nanebevstoupení Páně.  Jt. svátek seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání.  Svátek Letnic pochází z židovského svátku týdnů. Teologicky se tento svátek vztahuje v židovství k předání Zákona (Desatera Božích přikázání) na Sinaji a v křesťanství k seslání Ducha svatého na Kristovy učedníky.

               Poprvné se o svatodušních svátcích dozvídáme ze zpráv ve 3. století. Hlavním dnem pro církevní oslavy je Svatodušní neděle čili Hod Boží svatodušní. Svatodušní pondělí patřívalo k světským slavnostem, podobně jako o Velikonocích.

          Liturgická barva letnic je vždy červená na památku ohnivých jazyků, v jejichž podobě sestoupil Duch svatý na apoštoly.

Seslání Ducha svatého na apoštoly po zmrtvýchvstání Ježíše Krista                 

 

       "Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
        Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.
        A ukázaly se jim ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 
        všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mlu
vit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat."
                                                                                                                                                     (Skutky ap. 2,1-4)

 

 

 

 

 

Ducha svatého symbolizuje holubice.

               

Zvyky o letnicích:


            O Svatodušní neděli jsou všechny oltáře bohatě zdobeny květy, především růžemi (proto se v lidovém prostředí letnicím říkalo také "rozálie", také dny růžích). Růžové slavnosti měli v oblibě již staří Římané. I dnes lidé zdobí své domy čerstvou zelení, dávají březové a bukové větvičky do váz, aby se na nich mohl usadit Duch svatý. Čerstvé ratolesti mají domu přinést štěstí. Také se věřilo, že posvěcené větvičky ochrání dům a dobytek před pohromou. Pokud větvičky ve vodě uvadly či uschly do svátku Božího těla, měl v tomto roce někdo z rodiny zemřít.
            Letnice jsou také svátkem pastýřů. Každý pastýř se o Letnicích snažil vyhnat dobytek na pastvu co nejdříve. Když se některý opozdil, ostatní se mu vysmívali. Stejně tak se stal terčem posměchu ten, kdo na Letnice dlouho spal. V některých oblastech byl dobytek před vyhnáním na pastvu ověnčen a postříkán vodou. Kromě církevních oslav doprovázely Letnice od středověku bujaré oslavy, hostiny, tanec a zpěv. 

           Se svatodušními svátky se také spojovaly nejrůznější pověry, především zápas proti nečistým silám – čarodějnicím. V podvečer vycházeli chasníci na náves a práskali biči, aby hřmotem zahnali zlé čarodějnice.

            O Letnicích se setkáváme s kultem vody, který vznikl na její praktické potřebě i na duchovním a citovém vztahu, který si člověk k vodě vytvořil. Voda se stala základním prostředkem očisty v obojím slova smyslu, praktickém i duchovním, a pro svou očistnou, léčivou a věsteckou moc byla uctívána a opečovávána. Kromě toho, že jsou studánky, potoky,  tůně, řeky, rybníky a jezera zabydleny více či méně přátelskými vodními bytostmi, nacházejí se tu i studny, jejichž voda oživuje mrtvé, omlazuje staré a léčí nemocné. O "dobré vodě", zázračných studánkách a léčivých pramenech, vypovídá řada místních pověstí a také v názvech mnoha míst nacházíme ohlasy tohoto vztahu (Dobrá Voda, Bílá Voda, Červená Voda, Svatá Voda apod.). Očistnou funkci vody přijalo i křesťanství. Ale to si povíme 24. června, kdy si připomínáme Jana Křtitele.

 

Svatodušní neděle - pranostiky a tradice:

Pranostiky:                                                                                  Tradice:

  • O svatém Duše choď ještě v kožiše.                                            - Jízda králů na Slovácku
  • Na svatého Ducha nesvlékej kožicha.                                         -  Střílení "ku ptáku"
  • Po svatém Duchu nezbavuj se kožichu.                                       -  Zpěv vodního ptáka
  • Déšť o Letnicích – slunce na Boží tělo.                                        -  Čištění studánek
  • Na svatého Ducha bláto – bude laciné mláto.                             
  • Prší-li na svatého Ducha, jsou klepána žita.
  • Prší-li o svatém Duše, bývá po něm málo suše.
  • Na svatý Duch do vody buch!
  • Svatý Duch přinese plný pytel much.

 

Letnice i Velikonoce mají mnoho společného:
-    oslavují přírodu - Velikonoce jsou svátky jara, Letnice začátkem sklizně,
-   měly pro Židy spojitost s událostmi z dějin spásy,
-   pro křesťany jsou Velikonoce svátkem vzkříšení Pána Ježíše a Letnice svátkem seslání Ducha.

 

 

Autor:  Petra Soušková
V Ostravě 5. 5. 2012

 

       Vzpomínka na všechny věrné zesnulé,

             Památka všech věrných zemřelých

                   či lidově DUŠIČKY

 

       

 

 

              Druhý listopadový den je věnován Památce zesnulých, jenž je vedle Vánoc největším společně prožívaným dnem, který věřící i nevěřící spolu „slaví“. I dnešní konzumní člověk je alespoň na čas vymaňován ze zajetí bezúčelného spěchu a usměrňuje ho k zamyšlení nad smyslem vlastního života.

                       


Historie svátku

 

             Počátky tradice úcty ke svatým nacházíme v polovině 2. století kolem roku 150 v době, kdy ještě žili ti, kteří mohli na vlastní oči vidět apoštoly a další učedníky a slyšet jejich učení. Úcta tehdejších křesťanů se vztahovala hlavně na ty, kteří prolili pro Krista svou krev. 
          Onen svátek vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (antického chrámu uctívajícího kult olympských bohů) Panně Marii a všem mučedníkům dne 13. května 609.

          Další kořeny lze nalézt u Keltů, jejichž rok začínal 1. listopadem. Z 31. října na 1. listopadu se slavil keltský svátek Samhain a byl předělem mezi létem a zimou – životem a smrtí. Keltové věřili, že v tuto dobu mohou mrtví navštívit tento svět a živí zase říši mrtvých. Bylo zvykem prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, neboť se očekávalo, že přijdou rodinu navštívit. Za okno se vystavovaly zapálené svíčky, často ve vyřezané řepě, aby duše nebloudila, na hroby se kladly kamínky. Tradice Samhainu do současnosti přežila v podobě Halloweenu.

              Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 benediktýnský opat Odilo († 1048) z kláštera v Cluny. Šlo o modlitbu za zemřelé v rámci hodinek a o slavení zádušní mše. Zvyk, modlit se za zemřelé, se u křesťanů velmi rychle rozšířil.

 

Kromě toho se již od 4. století na křesťanském východě slavil  společný svátek všech mučedníků.  Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) dne 1. listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Od 11. století se ustanovil 1. listopad jako svátek Všech svatých a 2. listopad - Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, jinak také "Dušičky". První je vzpomínkou na všechny zemřelé, kteří již dosáhli věčné blaženosti, naproti tomu za duše v očistci je třeba se modlit, aby oné blaženosti dosáhly co nejdříve. Bible se však o očistci nezmiňuje, tato nauka vznikla až po smrti apoštolů a nevyučuje ji ani CČSH, ačkoliv vzešla z prostředí katolického modernismu a liturgické obřady v tento čas také slouží. Podle naší nauky jsou svatí všichni ti, kteří vejdou do Nebe, tedy může to být každý upřímný věřící.

                                       "A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky." 
                                                                                                               (Jan 11, 26)

 

Zvyky o dušičkách:

           V tyto dny je zvykem, že lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy, rodinné hroby nebo kolumbária a rozsvěcují na nich svíčky či pokládají živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život (tedy pokračování našeho láskyplného dialogu) a demonstrovat přesvědčení, že život skonem nekončí. Z tohoto hlediska mohou být vnímány nevhodně papírové a umělé květiny, které se v moderní době na hrobech čím dál více objevují jakožto důkaz o ztrátě povědomí o původním významu této tradice. Květiny sušené či umělé, které jsou samy o sobě symbolem umírání, ale květy čerstvé jsou vnímány jako připomínka života a víry ve vzkříšení, jíž také vrcholí křesťanské krédo. Vzpomínku si zaslouží také ti, kdo zemřeli bez blízkých pozůstalých a jejich jméno nikdo nepřipomene. Prosme Krista, aby i jim pomohl přijmout jeho lásku a odpuštění…

V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.

 

 

Lidové obyčeje:      

  • Podle lidové víry prý v předvečer svátku „dušiček“ vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, kde v plamenech pykaly za své hříchy.  
  • V Čechách v ten večer plnil hospodář lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly opáleniny, způsobené očistcem natřít a trochu ochladit.
  • Bývalo zvykem pro dušičky vhazovat tento večer do ohně různé pokrmy, což bylo místy chápáno jako částečné vykoupení z hříchů nebo také něco jako dušičkám na přilepšenou. Když se ráno ozvalo zvonění z kostela, musely se dušičky vrátit do očistce.
  • V některých vsích na moravském a českém venkově se pekly housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkávalo „kosti svatých“. Na druhý den se místy peklo zvláštní pečivo zvané „dušičky“. Bylo to čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývaly obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova.
  • Říkalo se, že pokud o dušičkách prší, že duše zemřelých oplakávají své hříchy.
     

Pranostiky:

-   1. listopad  (Svátek všech svatých):
        Když na dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje.
        Na Dušičky duše zemřelých oplakávají své hříchy, proto pršívá, nebo padá mlha.
-   2. listopad  (Památka zesnulých):
        Kůra z buku na Karla Boromejského uťatá, když suchá, malou, když mokrá, velkou zimu znamená
.
-   na měsíc listopad:
        Všichni svatí dluhy platí.
        Den Všech svatých je poslední, který léto zahání.
        Když na Všech svatých mrazivo, bude zima teplivo; když déšť tu je, třeba za pecu vlézt.
        Kolem Všech svatých slunce uroní ještě malou slzu babího léta.
        Když o Všech svatých zima nemá moci, tak o svatém Martině o půlnoci.

Doplňková použitá literatura:
VAVŘINOVÁ, V.: Abeceda Dušiček a Halloweenu. Praha: Krásná paní, 2011 , 64 s.

                                          Autor:  Petra Soušková
                                                     V Ostravě 16. 10. 2011

 


 

DUŠIČKY  VE  SVĚTĚ

 

               Po celém světě nezávisle na sobě lidé udržují vzpomínku na zemřelé příbuzné. Když pomineme Halloween, který je skutečně spíše odrazem oslav čarodějnic a ostatně byl spíše podkladem pro vznik mnoha filmových hororů, jsou i oslavy po celém světě hodně podobné. A nebýt moru v euroasijské oblasti, i podobně slavnostně laděné.

Dříve živí vzpomínali na mrtvé v dobrém a brali je jako stále přítomné. Tento pohled se však změnil ve 14. století dvěma krutými morovými ranami, jež Evropu postihly. Jen první epidemie vyhladila třetinu obyvatel Evropy a psychologické důsledky a pesimistické nálady jsou nasnadě.

A tak zatímco Američané přejímali mexickou kulturu a s ní spojené oslavy svátků mrtvých a zemřelých, v evropském pojetí se smrt stala tabuizovaným slovem, znamenajícím velké neštěstí a hrůzy.

 

               H a l l o w e e n

  

Tradiční americký a kanadský Halloween však navzdory názvu All-hallow-even (předvečer všech svatých) nemá tolik společného ani se svátky mrtvých, ani s křesťanskými dušičkami. Navazuje spíše na tradice rejů čarodějnic, jak o tom svědčí např. báseň: "Hej hou, Halloween, čarodějky na komín, zbude po nich jenom stín, hej hou, Halloween." V latinskoamerických zemích je Halloween známý jako Noche de las Brujas (Noc čarodějnic)

U Halloweenu najdeme daleko více propriet čarodějnic – sovy, kočky, košťata apod. Co se dýní týče, irští přistěhovalci používali lucernu z vyřezávaného tuřínu, brambor nebo červené řepy a se svítícími uhlíky nebo svíčkou uvnitř. Tyto lucerny představovaly duše zemřelých milovaných bytostí a bývaly umístěny v oknech nebo na verandách, aby vítaly pozůstalé. Také sloužily jako ochrana proti zlým skřítkům. Protože však tuřínu moc v Americe nebylo, začaly se časem používat dýně.

              Jižní a střední Amerika 


Konec října a začátek listopadu patřil a patří mrtvým a vzpomínce na ně. Svátek zesnulých se slavil v Mexiku dávno před příchodem španělských dobyvatelů, a to už od konce srpna, když skončila sklizeň. Pro Aztéky mrtví jen odcházeli do jiného světa. Ten svět se jmenoval Mictlán a vládli v něm Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl – pán a paní smrti. Děti měly svůj vlastní svět, který se jmenoval Chichihuacuauhco. Lidé věřili a věří, že jednou do roka se mrtví vracejí na zem, jen tak, trochu si popovídat. A tak pro ně smrt nikdy neznamenala konec a smutek.

                Asie

Ve starém Japonsku podobně jako v Mexiku s koncem polních prací (od konce července a po celý srpen) se slavil svátek mrtvých zvaný bon nebo také O - Bon, který je sice svátkem buddhistickým, ale po staletí se v něm udržely i zvyky spojené s domácími představami o návratu duší předků do rodného domu. Podle buddhistické tradice se během těchto dnů mrtví vracejí zpět na zem. Jsou zapalovány svíčky nebo lucerny, které se nechávají volně unášet řekou nebo mořem, aby ukázaly mrtvým cestu. Během těchto svátků se obyčejně všichni vracejí do svých rodných vesnic.

 

Úcta k našim předkům

 

Schopnost vnímání toku času je předpokladem úcty k předkům. Teprve jako lidé jsme schopni ocenit, že nám předkové nejen dali život, ale usnadnili i jeho průběh. Z této základny duchovního poznání je odvozena i odpovědnost k potomkům, ve smyslu zase naší povinnosti usnadnit jim rovněž důstojné rozvinutí jejich vlastního života. Neexistují a neexistovaly na světě lidské civilizace, jejichž základem by nebyla úcta k předkům i mrtvým.

 

 

    Autor:  Petra Soušková
V Ostravě 19. 10. 2011
 

Tyto webové stránky jsou chráněny autorským právem. Autorským právem jsou chráněny jak obsah, tak i forma těchto webových stránek. Všechny materiály jsou určeny pouze pro nekomerční a osobní užití, ovšem za předpokladu, že zachováte všechna autorská práva a budete se řídit jakýmikoli sděleními o vlastnických právech v těchto materiálech uvedenými.

Veškeré reprodukce, úpravy, překlady, uchovávání a zpracování obsahu či formy těchto webových stránek na jiných médiích, včetně jejich ukládání anebo zpracování elektronickými prostředky, požívají ochrany dle autorského práva. Jakékoli použití či využití obsahu či formy těchto webových stránek, ať již zcela či z části, nelze užívat pro veřejné nebo obchodní účely bez povolení NO CČSH O.-Z.

Jakákoli reprodukce informací či údajů, zejména užití textů anebo jejich částí anebo materiálů tvořících image (vč. fotografií), lze pouze s předchozím písemným souhlasem Náboženské obce CČSH V Ostravě-Zábřehu. Náboženská obce CČSH v Ostravě-Zábřehu je držitelem práv k rozšiřování a reprodukci. Tato práva zůstávají v celém rozsahu v platnosti i v případech, kdy se do archivu automaticky anebo manuálně vkládají obrázky a texty.

TOPlist