Z bežného života

    Žádný receptář, tím méně sbírka učeností.
Někdy vtip, zajiskření, jemuž se zasměješ nebo tě pobaví.
    Jindy zrcadlo, v němž se spatříš.
Možná i paprsek, který ti zasvítí nebo osvítí tvé cesty.
    Či nápad, nad nímž ti bude stát za to se zamyslet?

 

Články v sekci ZAJÍMAVOSTI
           v podsekci  Z  BĚŽNÉHO  ŽIVOTA           

  • Střípky moudrosti - LÁSKA v přirovnání
  • HROMNICE neboli Uvedení Páně do chrámu   
  • KARIKATURY BOHA aneb jaký Bůh není...   
  • STAROSTI jako duchovní nemoc
  • Jak na podzimní DEPRESI a špatnou náladu?
  • Pátek 13.
  • ICHTYS
  • "Proč slavíme VÁCLAVA?"
  • O slušnosti a zdvořilosti

 

 


              STŘÍPKY  MOUDROSTI
                                   -
             LÁSKA  V  PŘIROVNÁNÍ

 

Myšlenky různých lidí v různých dobách...
za různých poměrů a okolností. Jsou všelijaké,
často si protiřečí, jsou pestré jako život, rozličné, jako jsou lidé, volné jako samo myšlení.
V příslovích se odkrývá moudrost lidských zkušeností.
Ti, kdo je vyslovili, mysleli hodně a chtěli oslovit.

 

Láska je vzácná květina,
   ale člově
k musí mít odvahu,
   utrhnout ji na kraji propasti.

              (Stendhal, O Lásce)

 


Láska je jako sklo:
  rozb
ije se,
  když ho někdo uchopí příliš nejistě,
  nebo příliš prudce.

                               (ruské přísloví)

Láska je jako životní pojištění:
  čím p
ozději člověk začne,
  tím vyšší jsou prémie.

                  (Saša Guitry)

Láska je prsten
  a prsten nemá konce.
        (švédské přísloví)


Láska je instinkt,
    manželství zákon. 
    (G. de Maupassant, Láska z dávných dob)

 

Láska je jediná pohádka,
     která slovy "byl j
ednou jeden král" nezačíná,
     ale končí.

                    (H. Lohrberger, Aforismy o lásce)

Láska je jako válka
  - snadné ji začít,
  ale nesnadné skončit.

         (H. L. Mencken)
 

Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne,
   
láska je plamen, který v očích žhne,
   
láska je moře vyplakaných slz,
   
láska, jak každý ví, je
    zákeřný jed i balzám hojivý.
                                                    (W. Shakespeare)

Láska je složitý problém,
   který
se řešením dále komplikuje. 
                             (S. G. Bernard)
 

Láska je zlatým schodištěm,
   po
němž srdce stoupá do nebe. 
                         (E. von Geibel)


 

Láska je zázrak,
  který se
může udát kdykoliv.
                   (F. Dürrenmatt)
 

Láska je někdo,
  s kým c
hci zestárnout. 
        (E. M. Remarque)

 

 

Láska je hra
  s city a boj s rozumem.
                   (M. Proust)

 

Autor: Petra Soušková
V Ostravě  30. ledna 2015


 

            2. února  slavíme HROMNICE neboli svátek Uvedení Páně do chrámu.
          Podle evangelií Marie s Josefem splnili obřadní povinnost a 40. den po narození Ježíše (proto se Hromnice slaví 40. dnů po Vánocích) jej přinesli do Chrámu. Tam tehdy působili proroci Anna a Simeón, kteří rozpoznali v Ježíši Mesiáše, předpovídaného proroky a očekávaného židovským národem. Simeón na základě starých proroctví nazval Ježíše „světlem k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu“. Odtud pochází zvyk svěcení svíček, který se začal šířit od 11. století. Takovéto svíčky se nazývaly „hromničky“, protože se pak za bouřek zapalovaly a umisťovaly do oken k ochraně před hromy. Lidé věřili, že je jejich světlo ochrání od všeho špatného. Báby kořenářky jimi léčily - dávaly je do rukou nebo křížem pod krk nemocnému. Rozžatými svícemi, které symbolizují očistu, se obcházely i včelí úly. Svátek samotný se slaví od 6. století ve východní církvi a od 7. století v západní.
          Hromnicemi končí vánoční období - pokud jste do této doby ještě neodstrojili stromeček, učiňte tak v tento den.
        
   Zajímá Vás, jak dlouhá bude letošní zima? :-)
Sledujte, jaké bude 2. února počasí. Je-li jasno a svítí sluníčko, pak bude zima trvat nejméně dalších šest týdnů. Pokud je však zamračeno, příp. sněží nebo prší, potom lze očekávat rychlý nástup jara. Možná jste viděli romantickou komedii "Na Hromnice o den více", kde je k předpovědi počasí využíván svišť Phil. Ten, pokud po zaklepání vyleze ze své nory a uvidí svůj stín (tzn. že slunce svítí), pak zima potrvá minimálně šest týdnů.

          Na závěr několik pranostik vztahujících se právě k Hromnicím:

Na Hromnice kalužky, budou jabka i hrušky.
Na Hromnice o hodinu více.
Na Hromnice si musí skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout.
Na Hromnice zimy polovice.
Mnoho-li sněhu do Hromnic, tolik i po Hromnicích.
Zelené Hromnice - bílé Velikonoce.

 

Závěrem: Hospodine, ty jsi slunce našeho života zahánějící každou temnotu;
osvěcuj nás svým jasným světlem, abychom nechodili ve tmách,
ale věrně kráčeli po tvých cestách.

 

Autor: Petra Soušková
V Ostravě  28. ledna 2014

 


 

KARIKATURY BOHA aneb jaký Bůh není...                                                   
"To, co si mnoho lidí představuje
pod pojmem Bůh,
díky Bohu neexistuje."

(Karl Rahner)

Jaký je vlastně Bůh?

       Je těžké, dokonce i troufalé (až arogantní) chtít lidským pohledem definovat Boha. Přesahuje všechny naše kategorie a pojmy, vymyká se lidské představivosti (je transcendentní, tedy přesahující a překračující hranice naší reality a zkušeností). Přesto se lidé všech dob pokoušejí vytvářet si své vlastní představy o Bohu. Někdy jsou naše představy o Bohu natolik vzdálené originálu, že náš vztah s ním spíše narušují než umožňují. Nakonec i mnozí nevěřící odmítají nikoli Boha, ale jakousi jeho karikaturu, o níž se domnívají, že vystihuje a představuje Boha, protože jim Boha dosud nikdo nepředstavil v pravém světle.
       Ale: Naštěstí se nám sám Bůh přiblížil v Kristu Ježíši (“kdo vidí mne, vidí Otce” Jan 14,9). Bůh vstupuje do lidských dějin a dává se nám poznat. Nezjevuje se jako nějaká tajemná síla, ale jako osoba a přítel člověka. Přichází na náš svět v Ježíši Kristu: "V něm je přece vtělena všechna plnost božství" (list Koloským 2,9).
      Zkusme tedy metodou loupání cibule ve světle učení Bible očistit některé zakořeněné představy lidí o Hospodinu alespoň z těch nejčastějších omylů a karikatur.

   

 STAROMÓDNÍ  BŮH

 

   Je "mimo problém", nerozumí dnešnímu člověku a  dnešnímu světu, prostě "ujel mu vlak", "není v  obraze"... Je to roztřesený stařec s bílým vousem  sedící na obláčku, možná trochu vzteklý a zahořklý, protože ho  většina světa nechce poslouchat.
Kolikrát už jsme viděli podobného šedovlasého starce na nějaké kostelní fresce za poslechu starodávné písničky ze zažloutlého zpěvníku, za doprovodu varhan v kostele. Všechn
o napovídalo tomu, že Bůh a víra patří maximálně do muzea (pokud někam vůbec patří). Není tomu tak.


Ale: Bůh nestárne.
Bůh, v něhož věří křesťané, nestárne, "není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze" (Izajáš 40,28b). Nejde o stařečka, který oplakává staré dobré časy: "Hle, činím něco docela nového" (Izajáš 43,18-19).
"Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní." (Skutky 17,24-25)


Použito: BTM, o.s.;  eu.art.com
V Ostravě 16. 2. 2014


  BŮH SPÍCÍ, VZDÁLENÝ

      Kdosi nazval tuto karikaturu "Bohem - hodinářem": Bůh uvedl vše do chodu, stanovil přírodní zákony a vzdálil se. A až svět "dotiká", pak přijde vše vyúčtovat. Podle tohoto pojetí Bůh kdesi existuje, ale svět ponechává jen svému osudu, o jednotlivce se nezajímá či jen přihlíží. Člověk věřící v tuto karikaturu zastává krédo: "co si neuděláš sám, to nemáš!"

Ale: Bůh je vždy s námi.
Nebeský Otec se nám představil v Ježíši Kristu jako Emmanuel - v překladu znamená "Bůh s námi" (Matouš 1,23) - jako ten, kdo je nám blíže než jsme my sami sobě, žádný detail našeho života mu není lhostejný. I když jsme se s Bohem ještě nesetkali, je skutečností, že existuje a je blízko nás.  Bible o Bohu říká: "On není od nikoho z nás daleko" (Skutky 17,27b) Je totiž neomezený v prostoru a čase. Je nám blízký jako vzduch, který dýcháme. Odedávna nás vybízí, abychom ho hledali: "Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem" (Jeremiáš 29,13).

     Podle Bible ztratil člověk kontakt s Bohem vlastní vinou. Zřekl se Boha a žije v odloučení. Překážkou na cestě k Bohu je náš hřích - nezájem, neposlušnost a dokonce odmítání Boha (to je podstata hříchu). Přesto je však v srdci každého člověka zakotvena touha po Bohu. Odedávna se lidé pokoušejí nalézt znovu cestu k němu, a proto vzniklo tolik různých náboženství a filozofií, které nabízejí různé způsoby, jak se k němu přiblížit.

     Jak se dostaneme k Bohu? Jediná cesta vede skrze víru v Ježíše Krista. Víra znamená přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele a následovat jej. Neboť on nikoho neodmítá: "Jestliže doznáme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1. list Janův 1,9)
     Nyní zá
leží jen na nás... Bůh je od nás vzdálen jen na jednu modlitbu!

 

Autor: Petra Soušková
Použito: BTM, o.s.;  eu.art.com
V Ostravě 23. 2. 2014


 

  BŮH POLICISTA

 

        Bůh je tu od toho, aby sledoval naše přestupky, aby je evidoval a trestal. Jinými slovy - strážce zákona. Někteří v nás v dětství možná slyšeli výhružku: "Pán Bůh tě vidí a potrestá!" Takový upřený pohled na nás jakoby vyvolává strach a nejistotu: co zase bude, co jsem to zas provedl/-a. Člověk pak žije s pocitem, že si Boží přízeň musí tvrdě zasloužit. A hlavně - nic se nepromíjí!

Ale: Ježíš nám představuje Boha, který sice nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Bůh je Bohem milujícím! "Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1. list Janův 1,9)

Autor: Petra Soušková
Použito: BTM, o.s.;  eu.art.com
V Ostravě 15. 3. 2014


 

   VODIČ LOUTEK

 

        Takovýto "bůh" všechno řídí, nic se nedá ovlivnit, vše je dáno předem. Člověk na svém osudu nic nezmění, ať dělá co dělá. Celý svět i život každého jednotlivce je jakoby neviditelnými drátky ovládán ze zákulisí. Věřící je jen uvědomělým otrokem bez vlastní vůle, názorů, přání, tužeb. A ještě hůře - jeho přání nebo názory jsou předem nežádoucí.

Ale: Bůh respektuje svobodu člověka. Ježíš Kristus mluvil o jiném vztahu mezi Bohem a člověkem: "Nenazývám vás služebníky, ale přáteli." (Jan 15,15) Apoštol Pavel píše, že křesťané jsou "spolupracovníky na Božím díle" (1. list Kor. 3,9). Tedy žádní otroci, žádné loutky.

Autor: Petra Soušková
Použito: BTM, o.s.;
V Ostravě 31. 3. 2014

 


 

   BŮH PRO PŘÍPAD NOUZE

 

        Člověk vyhledává Boha jen jako "záchranku" v situacích, kdy selhávají lidské prostředky. V takovém vztahu však mnohdy chybí důvěra, namísto ní nastupuje obchod: "Jestliže to dobře dopadne, slibuji, že..." "Když se budu modlit, očekávám, že..." A jestliže Bůh takto nefunguje a tedy s námi neobchoduje, ztrácíme o něj zájem.

Ale: Bůh je Otcem a Přítelem zároveň. Chce nést naše bolesti a problémy a nejen to! Hospodin touží po důvěrném vztahu s námi - takovém, jaký bývá pouze mezi otcem nebo matkou a dítětem, mezi přáteli, manželi. (Avšak ne jiném.)

Autor: Petra Soušková
Použito: BTM, o.s.;
V Ostravě 13. 4. 2014




  DĚDA MRÁZ, SANTA KLAUS

 

        Bůh je v této karikatuře dobráckým dědečkem, který má v popisu práce nosit dárky, pracovat pro blaho člověka a odstaňovat mu z cesty veškeré těžkosti. Je to Bůh tolerantní a hlavně nenánočný. Chápe, že jsme slabí, naše provinění a zlo vždy omlouvá, v podstatě mu nic nevadí, je dobrák... Člověku se pak stírá rozdíl mezi dobrem a zlem, když je vždy odměněn. Vůči Hospodinu pak neprožívá strach, ale ani úctu a lásku.

Ale: Bůh nás nemůže zachránit (spasit) bez naší vůle a spolupráce. Je nesmírně dobrý a milosrdný, a právě proto nás vytrhuje z otroctví zla a hříchu., ze začarovaného kruhu vlastního sobectví, neboť často myslíváme sami na sebe... Bůh hříšníka  miluje. I toho. Nabízí nám svou pomoc a cestu k sobě. Pro tuto cestu se však musíme sami rozhodnout a vydat se po ní!

Autor: Petra Soušková
Použito: BTM, o.s.;
V Ostravě 29. 6. 2014

 

Příště si povyprávíme o tématu "Bůh - trapič".

 



 

image        Důvěra a život bez starostí ?
       aneb starosti způsobují nemoc !

          Jednou rozmlouvala červenka s vrabcem.  Mluvili o lidech.
        "Chtěla bych jen vědět," nadhodila červenka, "proč se ti lidé stále za něčím pachtí a štvou. Vždyť by mohli mít tak krásný život, ale oni na nic nemají čas, z ničeho se neradují, nic je netěší. Nevíš, čím to je?"
         "Taky jsem o tom přemýšlel. Už delší dobu si všímám, jak naříkají, stále si na něco stěžují, vzdychají a trápí se. Přál bych jim, aby se měli tak, jako ty a já. O nás přece pečuje nebeský Otec. Každý den nám dává, co potřebujeme..."   
(Charlotte Friede)

            Ve svém kázání na hoře pronesl Pán Ježíš významná slova:
"Radím vám: nezatěžujte si život starostmi o jídlo, pití a oděv. Cožpak nemají pokrmy sloužit k udržení života a šaty k oblečení těla? Podívejte se na ptáky: nesejí ani nesklízejí, neshromažďují obilí do sýpek, ale nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Starejte se sebevíc, a přece svůj život neprodloužíte o jediný okamžik. A proč si děláte starosti se svým oblečením? Podívejte se na polní květiny: nepracují ani nepředou, a vidíte, ani Šalamoun ve svém královském majestátu nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh dává takovou krásu nepatrným polním kvítkům, které nemají dlouhého trvání, nepostará se tím spíše o vás? To mu tak málo důvěřujete? A tak se netrapte otázkami: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si vezmeme na sebe? Pro lidi bez Boha je to první a poslední. Ale vy máte nebeského Otce, a ten dobře ví, co všechno potřebujete. Dejte jemu první místo a žijte tak, jak On si přeje, a On se o vás postará. Nezatěžujte se zítřejšími starostmi." (Mt 6,25-34)

           Ano, starostmi se často necháváme pohlcovat, zotročovat a jen si znesnadňujeme svůj život. Starost ve svých důsledcích často přináší nemoc. Již kniha Přísloví (12,25) varuje, že starosti zatěžují srdce a rovněž my dnes víme, že taková zátěž jakou je - stres - je skutečnou příčinou onemocnění. Dokonce lékaři na základě svých letitých zkušeností píší, že se setkali s mnoha pacienty a mohou konstatovat, že příčinou smrti mnohých není vlastní onemocnění, nýbrž zbytečné starosti a zármutek !!! I doba ve které žijeme, přináší četné problémy. Starosti a strach naplňují naše srdce a ovládají rodiny a valí se k nám ze všech světových stran, z médií a úřadů, od přátel, od zaměstnavatelů. Lidé si také sami nakládají veliká břemena, např. se zatěžují prací či se vysilují více zaměstnáními, aby splatili dluhy a hypotéky a nakonec se obávají, že zátěž neunesou.

             Kolik z nás je zasaženo duchovní chorobou, která se nazývá - starost ?!
Projevuje se soustavným zabýváním se těžkostmi, které vyčerpávají naši mysl, potlačují ducha a unavují tělo. Namítneme, že přece musíme a že je nutné se tím vším zabývat (= trápit), kdo se za nás postará, jak bude zítra, musíme se otáčet a honit, jak přežijeme do dalšího měsíce... ? Takových otázek a přibývají další a závažnější ba až existenční otázky. Nejhorší však je, že starostmi, resp. přemýšením o nich, se trápení ani trochu nezmenší, ale zůstavá dál a stejnou silou i nálehavěji deptá! A přitom Pavel přikazuje: "Netrapte se žádnou starostí! Všechno svěřte v modlitbě Bohu: své prosby i díky za jejich vyslyšení." (Fp 4,6)  Se lehce řekne, hůře udělá. Jinými slovy zní Pavlovo "sedmero" rad takto:
  
1.   Všechny své starosti předložte Hospodinu,
   2.   složte je u Jeho trůnu
   3.   a už předem děkujte za vyslyšení.
   4.   Každé břemeno musí být "odhozeno" k Bohu v modlitbě!
   5.   Neuzavírejte je do lidského srdce!
   6.   Nezaměstnávejme se problémy a nesetrvávejme v nich!
   7.   Raději děkujme Bohu za milost a sílu, kterou nám dává...  (Jak nádherné je umět žít!)
Připomeňme si i Ježíšova slova: "
Starejte se sebevíc, a přece svůj život neprodloužíte o jediný okamžik." (Mt 6,27) Protože starost ještě nikdy nevyléčila rakovinu, nezabránila bankrotu ani neodvrátila nějakou nehodu.

          A který správný bude medikament na naše starosti a jaký bude zvolen vhodný léčebný postup?
Lék na naše trápení nespočívá v tom, že je ignorujeme nebo podceňujeme ( to ne), ale v tom, že je vložíme na Pána Ježíše. Na každého život vkládá určitá břemena. Jistým nákladem jsou i naše každodenní povinnosti a zaměstnání, rodina. Zatěžují nás domací práce. S přibývajícím věkem ubývá sil a to se sebou nese další komplikace. Prostě každý z nás se musí potýkat s nesnázemi a smířit se s nimi. Je pouze otázkou, zda se máme se svými starostmi, splíny, těžkostmi, trápeními, zklamáními a pády křečovitě potýkat sami nebo zda je máme s vírou předkládat na modlitbách Bohu. Je zde ovšem Pán Ježíš, který nás vyzývá, abychom všechno přenechali Jemu. Přeje si nás osvobodit od všeho, co nás tíží, abychom byli šťastní a žili v pokoji. A zároveň zaručuje pro každý den tolik síly, kolik budeme potřebovat. Proč je tedy tolik těžké, když vše teoreticky víme, toto sdělení plně přijmout a starosti prakticky odevzdat a Jemu důvěřovat, že vše vyřeší?! A když je Bůh převezme, jsou již Jeho věcí. A proto nečekejme, abychom si je od Boha mohli brát zpět (máme starosti rádi, rádi si s nimi hrajeme a jich se držíme a máme je jako štít). - Tzn. nesetrvávejme i pak v těchto břemenech.

         V Bohu máme nevyčerpatelný zdroj útěchy a posily pro naše zkoušky a utrpení. (2Kor 1,4-7) Pozor - je ovšem nutné - abychom se na Boha spolehli a na Něj všechny starosti vložili. Pouze tak budeme obdarováni pokojem a "zázrakem". Hospodin je bohatý a štědrý, ale přizná se ke všem, kdo Jej vzývá. Dejme Jemu první místo a žijme tak, jak si přeje a On se už o nás postará. Když dáme my, bude dáno i nám. Jedině tak získáme pro svůj život  Boží požehnání, i když se často tváříme, že pomoc nepotřebujeme. I v těchto dnech naplněných různými obavami a tísní (stačí si zapnout televizi nebo si přečíst denní tisk), na nás Pán nezapomíná a stále nás chce osvobodit ode všech starostí. Boží lid  - je - vysvobozený lid. Naše problémy, náš život a naše budoucnost leží v Božích rukou. Nezatěžujme se, prosím, zítřejšími starostmi a naučme se důvěřovat bez pochybností. Přestože si často neuvědomujeme - připomínejme si - Bůh se stará o naše blaho. Nikdy nás nenechá na holičkách. Ten, který se stará o vrabce, má zájem i o naše problémy, i když se nám nebo našemu okolí zdají být malicherné.

"Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi;
 na Tebe s důvěrou čekáme!
"
                                                                Žalm 33,22

Autor:  Mgr. et Bc. Petra Soušková
                                                                                                                                     V Ostravě 30. 9. 2015

 


 


    Jak na PODZIMNÍ DEPRESI
    a špatnou náladu?

     Jak obelstít podzimní čas,
     abychom nepropadali tíživým a ponurým myšlenkám 
     tohoto ročního období ???

    

 

      S přicházejícími klimatickými změnami, kdy se zkracují dny, a tudíž je i méně slunečního svitu, jsou častější deštivá rána s mlhami (lidově říkáme, že je vlezlo, sychravo, plískanice), nízký tlak vzduchu a s tím vším přichází celková únava. Cítíme se bez sil, energie, býváme ospalí a máme špatnou náladu, která může vyústit do stavu úzkosti, nečinnosti a nechuti až do celkové prázdnoty v duši.

       O úzkosti a depresi se píše i v Bibli. Například slavný babylonský král Nabúkadnesar vypravuje o svém zážitku, kdy byl vysvobozen ze svých depresivních stavů. Jeho sen o mocné říši ztroskotal, upadl do deprese a žil jako zvíře. Když však začal chválit Hospodina, vrátil se mu rozum (Daniel 4,1-33). Také král David v svých žalmech propadal depresi a sám říká: "Nedovedu se vzchopit, nabrat sílu. Všechno ze mne prchá. Má duše jakoby byla děravá. Všechno mnou odchází. Ztrácím se, ztrácím se, ztrácím..." Vidíme, že nám Bible rozumí v našich pocitech a už tato skutečnost nám může v úzkostech pomoci. Není však dobré spoléhat jen na sebe. Je dobré svěřit se blízkým, neboť se za to nemusíme stydět a naše deprese nejsou žádnou hanbou. Dále pak se otevřít Bohu a důvěřovat mu, vždyť On je ten největší lékař duše člověka.

        Dokážeme nad tím vyzrát?

        I německý reformátor Martin Luther, který prožil velmi těžké dětství a to jej i nakonec poznamenalo, trpěl depresemi. A právě v takových chvílích se zvlášť opíral o pravdy Božího slova. Věděl totiž, že největším nebezpečím je zůstat v pasivitě a nečinnosti. Sepsal proto deset rad, jimiž se řídil a které i dnes mohou pomoci:

1.  Nebuď sám. (Samota depresi ještě více prohlubuje, proto buď s ostatními, mluv s nimi, zapoj se mezi ně tak, abys věděl, že jsi obklopen lidmi.)
2.  Vyhledávej radostné lidi a radostné situace. (Radost je velkým Božím darem, duchovní i ta „lidská“. Smích a radost uzdravuje.)
3.    Zpívej a hrej. (Mnozí lidé poslouchají v těžkých chvílích nějakou dobrou hudbu. Jiní objevili zdroj sily ve vlastním zpěvu a při hře na hudební nástroj. Vlož do tónů svoje břemeno, Bůh je opravdový posluchač, má radost z tvého zpěvu a tato radost se pak vrátí do tvého sevřeného srdce.)
4.   Zažeň chmurné myšlenky. (Čím více se jimi zabýváme, tím více černají a skličují duši. Zaměstnej svou mysl něčím úplně jiným, odvrať pozornost jinam: „Tak a teď musím uklidit, najíst se, něco zařídit, nemám čas přemýšlet o takových věcech.“)
5.  Opři se o sliby Písma. (Dávají naději, světlo a upokojují. Ty, které známe zpaměti, si můžeme opakovat a prožít s nimi celý den. Boží pravda zahání temnotu.)
6.   Mluv s druhými lidmi. (Přátelé, s kterými můžeme mluvit o našem trápení, nám mohou ukázat to, k čemu jsme momentálně slepí, mohou nám pomoci vidět náš problém z jiné strany.)
7.   Chval a vzdávej díky. (Uvědomíš si, co všechno máš, kdo jsi, komu věříš. Chvála a vděčnost jsou mocné zbraně proti depresi.)
8.   Přemýšlej o sklíčených okolo sebe. (Vykročíš tak z kruhu nekonečného zabývání se sebou samým.)
9.   Cvič trpělivost sám se sebou. (I v depresi měj pochopení sám pro sebe. Trénuj svou výdrž a radost ze života ve chvílích utrpení, sportuj, pěstuj umění, zájmy, jsou to cesty, jak uniknout pokušení zanevřít se sám na sebe.)
10.    Věř v požehnání plynoucí z utrpení. (Deprese může mít i svou kladnou a plodnou stránku.)
                                                                                                        Zdroj desatera proti depresi: BTM, o.s.

 

    Místo vidiny šedivé ranní mlhy, sychravého dne, mokrých chodníků je dobré se vyzbrojit dobrou náladou v očekávání dne stráveného v příjemném prostředí rodiny, práce, mezi přáteli. A nezapomeňme si vychutnat každý paprsek podzimního sluníčka, jelikož sluneční záření je cenným životabudičem v tomto krásném všemi barvami hýřícím období roku a uvědomit si, že nejsme sami...

"Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou,
nenechá tě klesnout a neopustí tě;
neboj se a neděs."

                                               5. kniha Mojžíšova 13,8

                                                                                             Autor:  Petra Soušková
                                                                                                                                     V Ostravě 24. 9. 2014   

 

 


 

 

 

 

 

 

 

            Po staletí je toto datum spojováno s neštěstím. Je pátek třináctého skutečně nešťastný den, nebo si to všechno vymysleli důvěřiví lidé a celý mnohdy proklínaný den patří do říše pověr? Ne nadarmo se přece říká „na každém šprochu pravdy trochu"... Podle starých Germánů a Římanů byl pátek dnem šťastným, který byl zasvěcený bohyni lásky - Freye.
             S nástupem a rozvojem  křesťanství se však význam pátku začal měnit. Podle křesťanů byl pátek dnem smůly a neštěstí. Raní křesťané tvrdili, že na

Velký pátek, v pátek 13., byl ukřižován Ježíš Kristus,
při Poslední večeři sedělo u stolu třináct lidí
a ten třináctý z nich byl Jidáš, který Krista zradil.

                V pátek nabídla údajně Eva jablko hříchu Adamovi, v pátek Kain zabil svého bratra Ábela a v pátek začala velká potopa. Navíc v pátek došlo ke zmatení jazyků v Babylóně.

             Ani jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku  - templářům či-li Chudým rytířům Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commilitones Christi templique Salomonici) - nepřinesl pátek třináctého nic dobrého. Francouzský král Filip IV.  Sličný jim záviděl jejich údajné bohatství nebo moc. V osudný pátek 13. 10. 1307 (kvůli nařčení z hereze) na pokyn krále propuklo neoprávněné pronásledování a zatýkání templářů, po kterém následovalo mučení a smrt mnoha z těchto rytířů a následný zánik řádu. Od tohoto dne následovníci templářů považovali pátek třináctého za ďábelský a nešťastný den.

               V novodobé historii vynalézaví novináři tento den spojili s krachem na burze v květnu roku 1927 a málem ztroskotanou misí Apolla 13 v roce 1970.

              Na celém světě se setkáme s praxí v hotelích, kde chybí pokoje č. 13, třinácté poschodí bychom tam také marně hledali. Závodníci formule 1 třináctku pro jistotu úplně zrušili. Některá města nemají třináctou ulici, jinde zase chybí čísla domu, samozřejmě jak jinak než třináct. Některé černé statistiky tvrdí, že v pátek třináctého je více dopravních nehod, zranění a více lidí, kteří skončí v nemocnicích. Jiní lidé v tento den méně obchodují, neboť se hrozí krachu na burze a nelétají, jiní pro svou bezpečnost nevyjíždějí z garáže.

               Podle odborníků není žádný rozumný důvod pro to, aby se tento den mělo dít něco významného. Vše je tak závislé na činech a smůle jednotlivých lidí, která se odvíjí od jejich podvědomí, jenž je drží v neustálé nejistotě, co špatného se stane. Opatrnosti je v životě třeba bez ohledu na datum. Žalmy přicházejí s odpovědí na otázku:

Mnozí říkají: "Kdo nám dá užít dobrých věcí (štěstí)?"
       Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine!
Mému srdci dáváš větší radost,
       než mívají oni z hojných žní a vinobraní.
Pokojně uléhám, pokojně spím,
       neboť ty sám, Hospodine,
v bezpečí mi dáváš bydlet.                                   (Žalm 54,7-9)
                                                                                                          

 

                                                                                                                              Autor: Petra Soušková                                      V Ostravě  10. 4. 2012


 


      
     ICHTHYS

 

 

 

 

       Možná jste si všimli, že někteří řidiči mají na svých autech takovouto samolepku představující zjednodušený tvar ryby. Najdeme jej na přívěscích či jiných špercích symbolizujících, že nositel je křesťan. Možná jste i hloubali, co tento znak představuje a znamená. Mně osobně se na to už několik lidí ptalo. A protože nic není bez významu, pokusím se to v následujících řádcích vysvětlit.

            V prvních stoletích se stala ryba symbolem a kryptogramem křesťanství :

  • řecké ichthys [ryba] obsahuje počáteční písmena věty:
    Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel [ Iésus Christos Theú Hyios Sótér].
 

 

  • Nápis Ichthys byl nalezen v římských katakombách, kde je vyobrazován s popisem Ikhthus zóntón "ryba života" spolu s kotvou. Když byli křesťané v prvních stoletích n. l. pronásledováni Římany, sloužil tento symbol k označování potkávacích míst a kobek nebo k rozlišení spojenců od nepřátel. Obecně platilo, když křesťan potkal na ulici cizince, nakreslil do hlíny jeden z oblouků ryby. Pokud cizinec dokreslil druhý, oba věřící věděli, že jsou v dobré společnosti.
     
  • Původní forma Ichthys je kruh obsahující řecká písmena uspořádaná tak, aby výsledek vypadal jako osmipaprsčité kolo.
     

                          

        

  • při tomto symbolu měla úlohu také slova Ježíšova o rybářích lidí (Mt 4,19; Mk 1,17).

Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí."

 

Autor: Petra Soušková
Použito: A. Novotný (1956):  Biblický slovník.  1. díl, Praha, Kalich.
V Ostravě  10. 4. 2012


 

Socha Václava s parléřovskou značkou na coklu z roku 1370 - v kapli sv. Václava (katedrála sv. Víta

      

       "PROČ  SLAVÍME  VÁCLAVA?"
 

       VÁCLAV,
         kníže, mučedník, patron naší země a symbol české státnosti
         
(* 907 ve Stochově - 28. září 935 ve Staré Boleslavi)

 

 

 

 

    Nám známý Václav, jehož slovanské jméno (ze staroč. Veceslav, Věnceslav) znamená „více slavný“, kníže český a příslušník třetí křesťanské generace dynastie Přemyslovců, byl nejstarším synem knížete Vratislava I. a Drahomíry a byl vychováván v křesťanském prostředí pod dohledem své babičky Ludmily a v latinské škole v Budči. Svou vzdělaností, zbožností a laskavostí převyšoval své okolí. Byl také spravedlivý a rozvážný vladař. Svou politiku založil na další christianizaci země, na snaze upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktu se sousedy (a "zbytečně svůj lid neobětovat"). Pamětihodné je zejména jeho kácení šibenic, vykupování lidí z otroctví a propouštění vězňů.

      Již od svého zavraždění v den, kdy byl pozván bratrem Boleslavem k bohoslužbě na památku světců Kosmy a Damiána, jimž byl staroboleslavský chrám zasvěcen, byl uctíván jako mučedník a patron země. Postupně tak vzniká idea českého státu jako země sv. Václava. Václavův věhlas se rychle šířil Evropou. Již na sklonku 11. století byl ctěn na Rusi, v Sasku, na Balkáně a v Římě. Svým životem a odkazem tedy zařadil český národ i stát do evropského společenství.

     Ve 13. století vznikl slavný svatováclavský chorál, jenž byl středověkým ekvivalentem novodobé státní hymny. Velkým ctitelem knížete Václava byl Karel IV., který vlastnoručně sepsal legendu oslavující svého předka. Jeho kapli v nově budované katedrále sv. Víta dal bohatě vyzdobit a učinil z ní duchovní střed státu. Tam byly také uloženy korunovační klenoty, pro které si Karel IV. vyžádal na papeži Klimentu VI. listinu, v které byla nová královská koruna věnována zemskému patronu Václavu (6. května 1346). Koruna měla spočívat na lebce světcově a snímána byla jen při korunovacích a při jiných významných příležitostech.

     Ctitelem knížete Václava byl rovněž Mistr Jan Hus, který o něm kázal. Husité se také národního světce dovolávali a přidali ke svatováclavskému chorálu další sloky.

      Václav se nestal jen výhradně katolickým světcem. Jeho postava vyniká natolik svým duchovním obsahem, že přerostla rámec církve a stala se symbolem národa a státu. S Václavem bylo a je spojeno vše, co bylo a je důležité v životě národa – stal se symbolem české státnosti a po staletí programem Čechů v bojích za národní přežití a zároveň nadějí pro budoucnost. Jeho obraz nalezneme na pečetích zemského soudu a pražské univerzity. V roce 1848 byly před sochou Václava formovány české státoprávní požadavky. U sochy byla také dne 28. října 1918 čtena zpráva o vyhlášení československé samostatnosti. Jeho posmrtná role a vláda mnohonásobně překonává jeho pozemské panování.

      Patron naší země bývá zobrazován ve zbroji, v železné košili, s knížecí čapkou (v helmici až od 19. století) a s mečem. V rukou drží kopí s praporcem a štít, na nichž se spatřuje plamenná orlice (tzv. svatováclavská). Až od doby baroka bývá zobrazován na koni, jindy s babičkou Ludmilou či jak pěstuje révu a obilí. Sám Václav totiž podle tradice pěstoval pšenici a připravoval hostie a víno k bohoslužbám, proto se stal i patronem vinařů a sládků.

     Jeho památku si každoročně připomínáme a oslavujeme 28. září, které bylo vyhlášeno roku 2000 státním svátkem, neboť pevně založená svoboda a nezávislost spočívá v síle ducha a pravdy, kterou nedokáže omezit žádná moc, natož velmoc. V tomto smyslu je Václav skutečným zakladatelem české národní svébytnosti a nezávislosti.      

                                                                                                                                                Autor:  Petra Soušková
                                                                                                                                                                        V Ostravě 18. 9. 2013                                        Použito: Schindler, H. M., Schauber, V.  Rok se svatými.  Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl.,1995.  502-4 s. Bobková, L., Bartlová M. Velké dějiny zemí Koruny české - Svazek IV.b 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 225,238 s.

          

 


 

     
        Zda slušné chování pomalu a jistě mizí
  a jestli se lidé kolem nás umí chovat
  podle zásad společenského chování?
        Co je slušnost a co zdvořilost?
        Jací jsme my a jací oni?!

 

 

Z   DOPISŮ  NAŠICH  VĚŘÍCÍCH,
ADRESOVÁNO  VŠEM:
"Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím:
Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.
"
Zj 2,7
               (Doporučené perikopy k přečtení: Zjevení Janovo 3,5-21)
        

             Vážení bojovníci za Pravdu a za slušnost !
 

          Všeobecně známá definice zdvořilosti je, že se jedná o uvědomělý vnější výraz slušnosti. Zdvořilý člověk má vždy po ruce slova „prosím“ a „děkuji“, pozdravit souseda mu nedělá obtíže, neklopí zrak, nenastaví bok či pozadí, pevně stiskne ruku, zná etiketu. I když ke zdvořilosti patří spousta dalších dovedností, třebaže muž nese ženě tašku, i když ho právě pobolívají záda, otevře dveře, pomůže do kabátu atd. Jde jen o pouhou naučenou a nacvičenou zdvořilost, pózu! Ale slušnost je jinde.

         Slušnost může být člověku dána anebo také ne. Již má babička říkala: „Komu není shůry dáno, v apatice nekoupí.“ Je to tam, dáno geny, výchovou, rodinným zázemím, v rámci školy či církve, zvídavostí, chuti být lepším a zdokonalovat se, je to zkrátka v ní či v něm, odmalička. Od víry, morálky přes etiku, suma sumárum duchovno. Nejsou-li tyto vlastnosti, hodnoty, pozitiva „od mala“ - "na stará kolena" je málokdy nalezneme, doženeme (ale mohou se tvářit a ošálit nás jako že jsou).

          Zdvořilosti je nutné se naučit. Základem sluš­nosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému. Slušný člověk zachovává ve všem míru a zlatou střední cestu, ovšem dle situace (viz závěr).

          Zdvořilost má skuteč­nou hodnotu tehdy, je-li výrazem vnitřní slušnosti, vnitřní dobré vůle jedince, jinak se stává společenskou přetvářkou! Nyní je toto téma aktuální i na naší politické scéně. Mnoho povyku pro nic, řekneme si či ostřejší projevy cizích lidí naopak horlivě probíráme, jak se to mohlo stát a lamentujeme! Je v módě mluvit tiše, mile, jakoby pokorně, líbivě až úlísně a opakovat: jsme přece slušní a že my nepoužíváme vulgárních slov, že jsme byli kdysi před sto lety (kdo ví, jestli, možná) pokřtěni a přitom jsme si neotevřeli Písmo a nezašli na bohoslužbu parazitujíce na druhých, bez zásluh. Že naše babička a dědeček, prababička, praděd něco vykonali a já se svezu, tak nechodívá. Úspěch našich předků nezaručuje dobrý výsledek následující generace, ale někdy se to hezky přesgeneračně povede. I Mistr Jan Hus říká, abychom Písmo uváděli do praxe našeho všedního dne a života. I on se nebál mluvit a poukázat na nesrovnalosti společnosti.

         To vše se netýká zdánlivě zdvořilého člověka, který se okatě ohání slušností, ryzí morálkou, etikou, noblesou, minulostí. Ztratíme-li jej z dohledu, za rohem škodí druhým, čile pomlouvá, ničí majetky, sami sobě pověst, nerespektují zákony ani světské natož ty Boží, neuznávají žádné autority, ať rodičovské, učitelů, zaměstnavatelů a jiných institucí, které nám mají stále co říct. Takový člověk mnohdy ani v chrámu Páně nebyl, Slovo Páně nikdy neslyšel a číst nemusí, nikdo mu nesmí „kázat“ a jej "opravovat" či jinak „filozofovat“. Křičí jako v knize Zjevení: "Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!" A přitom: "A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Uznává pouze sebe a svá přání, touhy a to proto, vlastně proč? Proč vůči takto bezohledným škůdcům a sebevědomým neználkům mlčet a být k nim slušní a zdvořilí, trpět je!? Máme mlčet a trpělivě čekat, až přijdou Boží mlýny nebo až se obrátí ranou osudu, bleskem a změní se? Proč by se měnili, vše jim prochází! A že neznalost neomlouvá, neplatí.

           Dobráci od kosti, hodní, poctiví a uctiví si sice nevykřičí hlasivky, nejsou urážliví a neohánějí se etiketou, jsou skromní a nenosí nosánek nahoru, ví své, avšak neoněměli! A u těch druhých platí - žádný strom neroste do nebe. Odněkud přijde výtka, kritika, upozornění, že se u nich stala chyba, hřích (dnes se mu říká problém) a nastanou chvíle, aby se zamysleli, zpomalili, přehodnotili a žili líp a podle pravidel. Jenže je zle! Tichost, plachost, domnělá pokora, zdvořilost, podání ruky, dřívější pohled do očí, nacvičený přívětivý tón hlasu i úsměv je ten tam. A ohánějí se, že oni mohou vše! Děkuji, takovou slušnost a zdvořilost nechci. Jsou pouze povrchně zdvořilí a vnitru prohnilí, avšak velice sebevědomí, sebestřední a budou si stěžovat. Avšak tito stěžovatelé mají tzv. „právo“. Právo na všechno, právo se na nikoho neohlížet, dělat si, co chtějí. Do té doby, až zasáhne Vyšší moc.

          Naši milí Boží bojovníci, není zdvořilost jako zdvořilost a slušnost jako slušnost. Stane se, že zdánlivě bílý je černý a černý je bílý. Občas není, jak se něco zdá. Bděme proto a nenechme se za Pravdu a statečnost umlčet. Ano, chybí vzdělání, jindy dobrota, srdečnost, přejícnost, ochota, pracovitost, tolikráte podtrhovaná tolerance a snášenlivost, jindy bojovnost a katecheze, v prostředí církve není dostatečný přehled o významu liturgických úkonů a svátostí, ve společnosti o úloze svátků, ceně lidského života a pochopitelně chybí rodinné zázemí, které by jim tyto důležité znalosti předalo. Avšak o tom hodně mluvíme, hlavně spisovně a se sousedy na rohu křižovatek. Přímého člověka s rovnou páteří poznáme podle velkých činů, viditelných skutků a také tichých zásluh, na ostatní nemá čas, ale občas slušně žasne! Dávno neplatí, že kdo po mne kamenem, já po něm chlebem...

              Děkuji všem představitelům obce za péči, starostlivost a duchovní vedení.

 

R. T., člen Náboženské obce CČSH v Ostravě - Zábřehu 7.11.2014

TOPlist