Velikonoční sváteční okruh

 

Články v sekci ZAJÍMAVOSTI
           v podsekci VELIKONOČNÍ SVÁTEČNÍ OKRUH                   

  • Pašije a pašijový týden                                                                                  
  • Velikonoce              
  • Velikonoční symbolika                                                                       
  • Tradice a zvyky o Velikonocích                                  
  • Velikonoce v jiných zemích    

                        

                                      

 

    Po postních nedělích přichází tzv. "Pašijový týden" - Modré pondělí, Šedé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Samotné Velikonoce začínají až na Boží hod velikonoční a pokračují Pondělím velikonočním...

      V prvotní církvi začínala velikonoční slavnost v sobotu večer a trvala přes půlnoc do rána.
     Nyní se setkáváme s Velikonocemi rozloženými od Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma (Květná neděle), přes jeho poslední večeři s učedníky a zradu Jidášovu (Zelený čtvrtek), jeho výslech, potupení, ukřižování, smrt, pohřbení (Velký pátek), přes tísnivé mlčení (Bílá sobota), po slavný den prázdného hrobu a zjevování Vzkříšeného.

 

 

PAŠIJE A PAŠIJOVÝ TÝDEN

 

            Biblické (evangelijní) vyprávění o utrpení a smrti Pána Ježíše Krista se tradičně shrnuje pod název „pašije“ (od lat. passio utrpení) a bývá obsahem liturgického čtení při bohoslužbách na Velký pátek (ve výroční den Kristovy smrti), někdy i na Květnou neděli. Toto vyprávění spolu se zvěstí o vzkříšení, oslavení a spásném významu Pána Ježíše tvoří základ křesťanského poselství světu.
           Na téma pašijí vznikly i významné hudební skladby (J. S. Bach: Matoušovy pašije;  inspiraci v nich nalezl i Bohuslav Martinů: Řecké pašije).

           Pašiový týden se také nazývá Svatý nebo Velký. Hned po Květné neděli (6. neděle postní) začíná velké čištění v domácnostech.  Všude se bílí, upravuje zahrádka a okolí domu, čistí se okna a připravují nové šaty. Pro křesťany tyto dny neznamenají jen smýčení a domácí práce.

 

Dny pašijového týdne:
 

  • Modré pondělí přišlo ke svému barevného přívlastku zřejmě odvozením od cechovních zvyklostí „modrých“, tj. nepracovních výdělků. Na „Modré pondělí“ začínaly pro děti a studenty jarní prázdniny, tzv. vakace.
  • Úterý má přívlastek Šedé, nejspíš proto, že se nic mimořádného nepřihodilo. Na „Šedivé úterý“ hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny.

Důležité jsou až dny zbývající:

  • Škaredá středa
  • Zelený čtvrtek    (Památka Poslední večeře Páně)
  • Velký pátek        (Památka utrpení a smrti Páně)
  • Bílá sobota        (Vigilie Hodu Božího velikonočního)
  • Poslední tři dny se souhrnně nazývají „Velikonoční triduum“ (Triduum sacrum), během kterého, jak se píše v evangeliích, se odehrál Ježíšův velikonoční příběh: příběh zrady, mučení, ukřižování a nakonec zázračného zmrtvýchvstání. Začněme od začátku.

 

Škaredá (též Sazometná) středa

              je ten den, kdy Jidáš Iškariotský přislíbil veleknězům jeruzalémského chrámu zradit Krista za odměnu třiceti stříbrných (Mt 14,16). Jeho ošklivý čin dal středě pojmenování.

            Podle lidových praktik se Škaredé středě říká také "Sazometná" nebo "Černá", kdy bylo zvykem vymetat saze z komínů. Platila také pověra, že pokud se lidé v tento den na sebe „škaredí“, tedy mračí a zlobí, nezbaví se „škaredění“ po celý rok.

 

Na  Zelený čtvrtek
 

             vzpomínáme na Ježíšovu Poslední večeři s jeho učedníky a při ní ustanovenou eucharistii (Večeři Páně - Lukáš 22,14-20), ale i při ní konaný obřad mytí nohou, symbol Ježíšovy služebné lásky (Jan 13,1-20). Při Poslední večeři také Ježíš označil jednoho z Dvanácti, Jidáše, jako zrádce. V doprovodu učedníků se Ježíš, v předtuše dalších událostí, odebral na Olivovou horu v zahradě Getsemanské, kde strávil noc v modlitbách a kde byl za svítání zatčen. Jidáš označil svého Mistra polibkem na jeho tvář, a tak ho vydal biřicům.

              

              Český název Zelený čtvrtek vznikl zkomolením významu staroněmeckého označení tohoto dne - Gründonnerstag (grün – zelený, gronan – plakat), které souvisí s obřadem přijímání veřejných kajícníků (plačících) do církevního společenství. Zelená barva se též odvozuje od zvyku jíst zelené rostliny (špenát, zelí), pak od zeleného mešního roucha, které se v ten den k bohoslužbě užívalo, a podle jiných pramenů podle zelené louky, na které se Kristus modlil.

                  Poslední večeře se stala významným námětem pro výtvarné umění.

   Klikněte pro zvětšení

Uprostřed skupiny usazené za stolem, na němž je víno a chléb, je zpodobován náš Pán Ježíš,  v jeho blízkosti bývá Petr a Jan, ostatní postavy nemají pevné místo. Nejznámější ztvárněním Poslední večeře je velká nástěnná malba v milánském klášteře Santa Maria delle Grazie od Leonarda da Vinci.

 

Velký pátek  


             se jako den Kristovy smrti odjakživa nazývá dnem smutku a účastného půstu k poctě ukřižování Ježíše Krista. Teprve od 4. století po Kr. se křesťané shromažďovali na Golgotě k dopolednímu uctívání Kristova kříže. V tento den si připomínáme oběť Pána Ježíše Krista, kterou za nás přinesl, tzv. oběť zástupnou. Tato smírčí oběť spočívala v tom, že za nás trpěl a zemřel na kříži (Pán Ježíš byl poslušný až po smrt na kříži). Pro tuto oběť, kterou za nás a pro nás přinesl, jej nazýváme „Beránkem Božím“ (lat. Agnus Dei).

            Velký pátek bývá označován za „Tichý“, neboť to byl opravdu nejtišší den v roce. V kostelích je uhašen oheň, na znamení, že uhasl život Ježíše, utichají zvony i varhany, nevysluhují se bohoslužby a chrámem zní jen pašije. Křesťané se mají pohroužit do rozjímání a držet přísný půst.

 

                 
                      O odsouzení a ukřižování Ježíše


      se dočítáme ve všech kanonických evangeliích, které se shodují na skutečnosti, že Ježíš Nazaretský byl přibit na kříž v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K ukřižování došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie, v letech 26 až 36 n. l. Nejvyšší představitelé židovské obce, Saducejové v čele s veleknězem Kaifášem, se natolik obávali důsledků Ježíšova učení, že po Pilátovi žádali, aby ho odsoudil k smrti na kříži. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny.

          
            V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: např. vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další. Hlásání příchodu Božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak Židů.

 

K ukřižování došlo kolem poledne (na Golgotě):
V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin.
Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem:
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Matouš
27,45-46

                     

       Zemřel ve tři hodiny odpoledne:
Chrámová opona se roztrhla vpůli. A Ježíš zvolal mocným hlasem:
Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“
Po těchto slovech skonal.
Lukáš 23,45-46


Ještě ten večer Nikodém a Josef z Arimatie (s Pilátovým souhlasem) sňali Ježíše z kříže a uložili do skalního hrobu, k němuž přivalili veliký kámen. Následujícího dne byla k hrobu postavena stráž, neboť se velekněží a farizeové obávali naplnění Ježíšovy předpovědi: „Po třech dnech budu vzkříšen."
 

                   O křížové cestě

Křížovou cestou se nazývá cesta, kterou musel Ježíš projít se svým křížem Jeruzalémem od místa svého odsouzení na Golgotu. Cyklus křížové cesty má 14 zastavení. Tato cesta motivovala věřící k vytváření její nápodoby. Na přirozených i uměle vytvořených návrších vyrůstaly u měst, hlavně v době baroka, kaple a sochařská ztvárnění epizod křížové cesty. Tyto „hory“, které zpravidla nesou pojmenování Kalvárie či Křížový vrch, ovlivňují charakter naší krajiny.
 

                    O Golgotě

Pahorek Holý vrch, zvaný "Golgota", pochází z aramejštiny a znamená Lebka. Tam Ježíše Nazaretského ukřižovali a s spolu s ním dva vězně, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed.

         

                
                   INRI

Při zpodobování ukřižovaného Ježíše se často užívá iniciál tohoto nápisu – INRI. Pilát nechal na Ježíšův kříž přibít tabulku s nápisem označujícím Ježíše Nazaretského za židovského krále. Byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky.
                    Jezus Nazarenus Rex Iudaeorum – Ježíš Nazaretský, král židovský (Jan 19,19).

       

Bílá sobota

 

         Označovaná jako den Kristova spočinutí v hrobě. Její pojmenování vychází z bílého oděvu novokřtěnců (neofytů), kteří byli v tento den v rámci noční bohoslužby křtěni a přijati do Kristovy církve. Bílá sobota je rovněž posledním postním dnem a časem přechodu, očekávání a příprav na Velkou noc. Po západu slunce se koná velikonoční vigilie neboli hlídka, bdění, při níž věřící bdí, drží „hlídku“.

 

 

 

 

V E L I K O N O C E

 

          Srdcem liturgického roku je Kristovo utrpení a vzkříšení, které si připomínáme právě o Velikonocích. Právě ono je ústředním pramenem spásy všech lidí všech dob. Bůh přijal Ježíšovu vytrvalost a poslušnost k smrti jako oběť pokání a smíření, když Ježíše vzkřísil z mrtvých a oslavil.

 

„Způsobem bytí byl roven Bohu,
a přece ve své rovnosti netrpěl, nýbrž sám sebe zmařil,
Vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,…“

list Filipským 2,6-9

 

              Toto spasitelné Ježíšovo dílo se často označuje jako „velikonoční tajemství“ (lat. mysterium pascale, čes. velikonoční spasitelný čin), a to s ohledem na židovský svátek Paschy, při němž byl Ježíš ukřižován. Pascha (z hebrejského pesach) znamená přejití a projití. Jako byli Izraelité přejitím anděla zkázy kolem svých domů a vlastním projitím Rákosového moře zachráněni z egyptského otroctví a přivedeni do zaslíbené země, tak uvedl Ježíš projitím moře utrpení a smrti nový lid Boží do společenství milosti s Otcem. Slovo tajemství (mystérium) neznamená v této souvislosti nějakou skrytou, utajenou věc ve smyslu něčeho tajemného, nýbrž tento Boží spásný čin v Ježíši Kristu. Kromě ústředního Ježíšova spásného činu mají spasitelný význam i jiné momenty Ježíšova života. Platí to od jeho vtělení (inkarnace) a narození až k nanebevstoupení a seslání Ducha. Také za těmito Ježíšovými událostmi a činy stojí slovo vyznání víry: „pro nás lidi a pro naši spásu“.

 

"Odkud pochází název Velikonoce?"

 

             Název Velikonoce je odvozen od Velké noci, kdy ukřižovaný Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Avšak žádný ze zachovaných historických pramenů neudává přesné datum. Tradice klade neděli po "Velké noci" na první jarní úplněk, kdy slaví svůj velký svátek Pesach i Židé.

          Co se týká názvu velikonočních svátků, převzala latina aramejské a řecké slovo Pascha, odvozené z hebrejského pesach, jehož název jsme si již vyložili. Latinské pojmenování se dodnes udrželo v románských jazycích.

            Původ německého názvu pro Velikonoce (Ostern) je stále předmětem sporů. Slovo odvozují od Osten (východ); ze středohornoněmeckého „Urständ“ (zmrtvýchvstání) nebo od jména anglické bohyně jara „Ostary“. Mnozí dávají přednost odvozování od slova Osten (východ): Jako slunce po svém sestoupení na západě opět vstává na východě, tak i Kristus, Slunce spravedlnosti, po svém sestoupení do smrti opět vstává. Podle nejnovějších bádání je třeba německý název  pro Velikonoce (Ostern) odvozovat od křesťanského označení „hebdomada in albis“ (týden v bílých šatech). Také v pozadí tohoto pokusu o výklad stojí představa Krista jako na východě vycházejícího dne.

 

Vypočtení data Velikonoc

 

            Velikonoce tedy patří k pohyblivým svátkům, jelikož jejich datum není přesně stanoveno. Ostatní pohyblivé svátky celého roku se vždy odvozují právě od data Velikonoční neděle.

            Každým rokem dnes Velikonoce připadají na první neděli po prvním jarním úplňku – tedy po prvním jarním dne 21. března (ne pokaždé je 21. březen dnem jarní rovnodennosti – ta může vyjít podle astronomických výpočtů až o dva dny dříve nebo později). Proto Velikonoční neděle může být kdykoli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Pokud by její datum vyšlo později, posune se o týden dopředu. Zároveň však v jedné devatenáctileté periodě tzv. zlatého čísla nesmí být Velikonoční neděle dvakrát v nejzazším přípustném datu (25. dubna). Celý tento způsob výpočtu byl přijat asi koncem 6. století a nazývá se Alexandrijský. Podle jiných pramenů jej však určil už roku 325 ekumenický koncil v maloasijské Niceji (Koncil nicejský).

 

Slavnost  VZKŘÍŠENÍ


              uzavírá pašijový týden a je počátkem Hodu Božího velikonočního. Po tichém Velkém pátku se opět v chrámech rozezní zvony, hudba a zpěv a nově rozžehnuté světlo rozjasní jejich prostory z radosti nad vzkříšením našeho Pána. Ježíš Kristus vstal z mrtvých o Velké noci, ze soboty na neděli. Smutek ze smrti je nahrazen radostí z obnoveného života.

 

Tajemství  VELKÉ  NOCI
 

Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu (ženy) s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi.
Ale oni jim řekli:
Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.
Vzpomeňte si, jak Vám řekl, když byl ještě v Galileji,
že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát".

Lukáš 24,1-7


 

             Všechna čtyři evangelia uvádějí návštěvu žen Ježíšova hrobu „když uplynula sobota“ či „prvního dne po sobotě“, „prvního dne týdne“.  Dnem (vzkříšení, zmrtvýchvstání) je vždy míněna neděle. Protože podle židovského vnímání času je posledním dnem týdne sobota (z hebrejského šabat -odpočinek) a den končí západem slunce.

 

HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ
            
či-li  Slavnost  zmrtvýchvstání  Páně
                    
též  Velikonoční  neděle                       
 

               je největší slavností, též vlastním středem, křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí a nespravedlností. Spojení „Boží hod“ naznačuje, že jde o víc než hodování u stolu. Oslavuje se jeho vzkříšení a věčný život. Podle evangelií Pán Ježíš Kristus  „prvního dne po sobotě“  za svítání vstal z mrtvých, a proto se začali křesťané o nedělích, nazvaných „Dny Páně“ (Dies Dominica), scházet.

 

Závěrem...

          Vzkříšení Ježíše Krista je pro nás křesťany centrálním bodem víry. Smrt není konec, ale nový začátek nového života. Proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost a láska nad nenávistí. O Velikonocích si uvědomujeme své poklesky. I my jsme podobně nehodni jako lidé, kteří působili Pánu Ježíši utrpení. Činíme pokání a začínáme nový, lepší život.

 

 

 

VELIKONOČNÍ  SYMBOLIKA

 

 

  • beránek je obrazem Pána Ježíše,
  • kříž,
  • velikonoční svíce,
  • bochánky (mazance) připomínají chléb z poslední Večeře Páně (také symbol slunce ), 
  • vejce jsou symbolem nového života.

 

 
 

 

          Velikonoční beránek

 

                                                                      

           K "Bílé sobotě" patřilo pečení velikonočních mazanců a beránků. Na rozdíl od mazance je beránek symbol ryze křesťanský. Symbol beránka byl velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci, ovládané po tisíciletí pastevci. Ve starozákonní tradici symbolizovaly ovce Izraelitu jako člena "Božího stáda", i židovský Bůh je označován za Pastýře, který bere své ovce do náručí. Spojení vidí křesťané také s původně židovskou tradicí svátků Paschy, kdy se beránek zabíjel, na památku vysvobození a vyvedení Izraele Mojžíšem z egyptského otroctví.

         V křesťanských Velikonocích se beránek stal  symbolem  Božího Beránka, Krista jako oběti (často znázorňován s praporem vítězství).

        

         V dnešní době už lidé nepřemýšlejí nad původem jednotlivých symbolů. Děti a také mnozí dospělí znají sladkého pečeného beránka jen jako „značku“ Velikonoc, ale mnohdy ani neví, proč se tyto svátky slaví a co s nimi má malé zvířátko společného. Až tedy na Velikonoční pondělí zakrojíte beránka, vzpomeňte si, co vlastně znamená a povyprávějte o tom svým dětem. Třeba je příběh zaujme a Velikonoce pro ně získají nové kouzlo.

 



         Symbol kříže

 

     Symbol kříže nevznikl s křesťanstvím, je mnohem starší, znali ho už staří Egypťané, Číňané či Kréťané a jeho význam byl v různých kulturách i náboženstvích univerzální, byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí a chápán jako propojení božského (vertikální rameno) a lidského (horizontální rameno) světa, stal se symbolem věčnosti.

            Už v Pavlových listech se dočítáme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba zdůraznit, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.

 

    

        Velikonoční oheň

 

         Tak jako jarní slunce znamená vítězství nad zimou, procitnutí po dlouhém studeném čase, stejně takový je příchod Ježíše o Velikonocích. Zapálení velikonočního ohně je pro křesťany o Velikonocích centrální událostí. Je zajímavé, ba paradoxní, že se velikonočnímu ohni lidé říkali Jidášův oheň či pálení Jidáše.

 

    

         Velikonoční svíce

 

                Svíce je důležitým symbolem ve všech kulturách, světlo je chápáno jako znamení života. Velikonoční svíce a slavnost světla na počátku liturgie Vzkříšení o Veliké noci má své kořeny v tradici prvotní církve, kdy se velikonoční noc rozzařovala světlem mnoha svící. Tato svíce symbolizuje Zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí.

              Podle staré tradice se svíce zapaluje od posvěceného ohně na počátku liturgie konající se v noci z Bílé soboty na neděli, v níž vstal Kristus z mrtvých. Tato slavnost Vzkříšení se zahajuje vnesením zapálené svíce (paškál) do úplně tmavého, zhasnutého kostela. Tak si křesťané připomínají, jakým zásadním obratem je Kristovo vzkříšení, noc, která se proměňuje v den. Zapalují si své svíce od tohoto paškálu, čímž naznačují, jak i oni byli Kristem ovlivněni, "zapáleni". Tím se celý chrám prozáří světlem.

 

  

      Vejce, vajíčka

 

      Bez barevných vajíček si Velikonoce nedokážeme představit. Souvislost vajíček s Velikonocemi se datuje cca od 12. století, kdy se vejce začala světit v kostelech. Vejce má také důležitý symbolický význam, od pradávna bylo vnímáno jako znamení života. Člověk, který mohl na jaře pozorovat ptačí mláďátka usilovně se deroucí ze skořápky na svět, věděl, že "všechno živé pochází z vejce".
         Vejce hrálo roli i v některých předkřesťanských mýtech o stvoření světa. Archeologické nálezy svědčí o tom, že jak Egypťané, tak Slované dávali skutečná i hliněná vejce do hrobů. Vejce se vkládala také jako obětina do základů staveb (Karlův most) - pevnost skořápky se tak zřejmě měla přenést na jejich pevnost.
           Vejci byla připisována
léčitelská síla. Podle vajec se předpovídalo dokonce počasí, věstila svatba i délka života. Pokud se obarví, posílí se tím jeho síla. Dnes se na Velikonoce dostanou v obchodech vajíčka z čokolády, perníku, cukrové hmoty a pro dekoraci dřevěná, keramická skleněná, porcelánová etc. Ta ovšem léčebnou sílu skutečného vejce postrádají.

 

          

       Pro zajímavost  :

 

          Archeologický nález barevné (červené) skořápky, a to dokonce zdobené geometrickou kresbou, dokládá, že vejce se na našem území barvila již v 11. století! Místem nálezu byl hrob ženy nedaleko Brna. První obdarovávání velikonočními vejci je u nás zaznamenáno zápisem ze 14. století mezi duchovními v klášteře sv. Jiří v Praze. Časem se darování velikonočních vajec rozšířilo mezi lid, nejprve se obdarovávali žebráci a děti.

                    

      Symbolika barev vajíček :


    Červená, nejčastější barva vajec, barva proudící krve i života ohně a hlavně lásky, je základní a nejstarší barvou nejen barevných vajec, ale i barvou Velikonočního "Červeného" pondělí. Podle legendy Máří Magdaléna, která šla oznámit římskému císaři Tiberiovi, že Kristus vstal z mrtvých, nesla, jak bylo žádoucí, císaři dárek, a to bílé slepičí vejce coby symbol nového, dalšího života. Když císaři sdělila zprávu o Kristově vzkříšení, Tiberius posměšně řekl, že to je tak pravda, jako je pravda, že by bílé vejce v její ruce zčervenalo. Ale ani to nedopověděl a stalo se - vejce zčervenalo. Jenom červené vajíčko je dáváno z lásky. Červená probouzela lásku a odpuzovala zlo.
      Žlutá připomíná květy jara, med, zralé obilí, zlato, a proto symbolizuje blahobyt.
     
V zelené barvě se odráží síla přírody.
      Bílá bývala barvou sváteční, je spojována se smrtí, zatímco černá zastupuje démonické síly.
     Modrá barva byla používána zřídka, v lidové kultuře byla spojována s neštěstím, avizovala smutek. Především při úmrtí mladého člověka. Modrá nemá ve velikonočních svátcích místo. Modrá vajíčka se barví pouze z neznalosti tradice.

    S původní symbolikou barev se však v průběhu času propojila symbolika křesťanské liturgie, který byla odlišná. A tak se setkáváme i s barvou fialovou, modrou či černou. Svůj význam sehrává i móda (např. motivy cibulákového porcelánu).

 

 

 

             
 

 

         Další symboly Velikonoc

 

           O Velikonocích si domácnosti zdobíme symboly jarní přírody: zelenými větvičkami, jehnědami, kočičkami, petrklíči aj. květinami v různých nádobách. Na stole bývá upečený beránek, mazanec, ošatka či mísa s barvenými vajíčky i kraslicemi, které se také zavěšují na větvičky nejen v domácnostech, ale i v zahradách. Sladkosti mají vedle vajíček podobu slepic, kohoutů, kuřátek, beránků a dalších mláďátek které se na Velikonoce rodí. K velikonočním figurkám patří zajíc často vyobrazený s košíkem vajíček (Anglie, Německo). I tento sladký jarní zvěřinec je mimoděčným připomenutím nového zrodu života.

 

 

 

 

TRADICE  A  ZVYKY  O  VELIKONOCÍCH

 

        V lidovém povědomí jsou Velikonoce svátky jara, začínajícího nového života, jejichž kořeny sahají daleko do minulosti až k tradičním oslavám příchodu životodárného slunce a zrození nového života a oslavy jarní rovnodennosti (pravděpodobný prapůvodce těchto oslav), a jež jsou protkány mnoha rituály a zvyky i pověrami.

 

Velký pátek

         je sice nejposvátnějším dnem křesťanů, avšak přesto se k tomuto významnému dni vázala řada pověr, úkonů a zákazů. V tento den se nemělo pracovat na poli ani uklízet, přést, prát, vykonávaly se jen nejnutnější práce. I toto pravidlo se na vesnicích porušovalo. Mluvilo se ztišeným hlasem.

  
Klikněte pro zvětšení


         Nejrozšířenější velkopáteční tradice se týkala vody a země. Velká pozornost byla soustředěna k východu slunce, které se stalo symbolem našeho Pána Ježíše Krista. Před svítáním lidé vycházeli k pramenům a studnám, aby v čase ještě nedotčeném událostmi dne vykonali obřad očisty. Věřili, že voda před východem slunce je ochrání před nemocemi. S obřadem vody byla spojena modlitba, na Velký pátek zvlášť účinná. Proudící voda, "živá", měla největší účinek. Proudící vodou byl křtěn i Ježíš, který přišel k řece Jordánu nechat se Janem Křtitelem pokřít.
        Velký pátek a poklady - Mimořádné přírodní úkazy, které provázely Ježíšovo umírání na kříži, se odrazily i v pověrách spojených s Velkým pátkem. Lidé věřili, že se otevírá zem a ukazuje skryté poklady. Na chvíli se prý v ten den otevírá i bájný Blaník.

 

Bílá sobota

        V tento den se konají obřady svěcení ohně (světla, viz výše). Tyto obřady jsou doloženy již v 8. století, a u nás při slovanských bohoslužbách Cyrila a Metoděje, začíná slavnost Vzkříšení. Oheň byl přijímán jako znamení světla, které je spojeno se vzkříšením Ježíše Krista a hlavní myšlenkou křesťanské víry.

 

Na Hod Boží velikonoční

        se celá vesnice leskla. Selky odložily modré sukně, bílé zástěry i bílé kalouny, smutek, to, jejž po celý půst nosily (B. Němcová: Pohorská vesnice, díl druhý). Na Boží hod velikonoční nosily lidé, svátečně "božíhodové" oblečení, do chrámů pokrmy (hlavně pečivo a vajíčka, ale také maso, med, chléb a víno aj.) k posvěcení. Z těchto svěcenin dostal doma každý svůj díl, i zvířata. Hospodáři obětovali kousek požehnaného pokrmu zemi i vodě. 
       Velikonoční sváteční stůl se neprohýbal pod spoustou jídel, většina zimních zásob už byla snědena. Ale ovce a kozy už měly mláďata, slepice vajíčka a na zahradkách vyrašily zelené natě. A tak se na božíhodovém stole mohla objevit jehněčí nebo kůzlečí pečínka, v mnoha krajích byla oblíbená velikonoční "nádivka" (sekanina, sekanka, zlatá buchta).
          Podle biblického vyprávění o ženách přicházejících s mastmi k Ježíšovu hrobu vznikly ve 14. století hry "o třech Mariích". Podle hlavní postavy byla nazvána Mastičkář.

 

Velikonoční pondělí
               (zvané "Červené", "Pomlázka", "Koleda")

         Jeho "barevný" přívlastek  vychází  barvy vajec, která se většinou barvila jen na červeno. Na Červené pondělí už jde náboženská vážnost stranou a prokuká jarní barevné veselí s potěšením pro všechny smysly. Nastává den jarních svátků - pomlázka, která s křesťanskými svátky nemá nic společného, vychází z tradic doby předkřesťanské.

           „Pomlázka“- tento den tak byl nazýván od slova „pomlazovati“. Název „Koleda“ (výslužka) byl odvozen podle pochůzky, při níž se zpívala nebo odříkávala říkadla a dostávaly se za to dárky, nejčastěji ozdobená vejce, pečivo, drobné mince a někdy i "hlt" kořalky nebo vína. Koledu nedostávali jen koledníci. Obdarovávána byla čeleď, obecní sluhové, faráři, učitelé a hrobníci.

             Mrskání (od toho Mrskaný pondělek) na Červené pondělí u nás dokládají záznamy z konce 14. století. Již v 16. století se prodávaly v pražských ulicích dlouhé pestrobarevné metly, kterými mládenci šlehali dívky, a dostávali za to barevná vejce. Jezuita Koniáš sliboval za chození s pomlázkou pekelná muka, ale mládenci chodili na koledu dál. Dnes se tento zvyk přenesl na děti, i když dříve byla pomlázka záležitostí pouze dospělých. Dříve chodily na koledu i dívky, a to o den později, platilo a někde stále platí tzv. "babské právo". V některých krajích se říká celým Velikonocím "Červené svátky".

                Věřilo se, že každý, kdo nebyl "zeleným" vyšlehán, bude až do příštích Velikonoc liný, pomalý a nedochvilný. Šlehalo se, aby ženy "neuschly".  Starobylý zvyk "chození s pomlázkou" (po našemu: jít na "šmigrust") nebyl spjat výlučně s vesnickým prostředím. Dodržoval se i ve městech. Ve 14. století pražský německý kazatel Konrád Waldhauser (1326-1369) v Postile pražských studentů zaznamenal, že "manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají s metlami, tepají i rukou". Názory na důvody takovéhoto počínání se různily. Podle Mistra Jana Husa (1371-1415) sloužilo vzájemné velikonoční "bití" jako napomenutí, "aby v těchto svátečních dnech po sobě manželé nevyžadovali plnění manželské povinnosti", a příslušníky obojího rodu nabádalo ke zdrženlivosti a cudnosti.

 

 

 

 

 

 

Po stopách velikonočního beránka
     aneb Jak se slaví Velikonoce v jiných zemích

 

  • Velká Británie
    Vajíčka k těmto svátkům patří i v Británii, i když jinak než u nás. Kromě slepičích a křepelčích zahrnuje velikonoční nabídka i vejce krocaní, bažantí, a dokonce i pštrosí. Nejvíc se ovšem objevují vajíčka čokoládová.
  • Austrálie
    Jediným dnem, kdy jsou všechny obchody v Austrálii zavřené, je Velký pátek. V den Velikonoc hledají děti v zahradách schovaná vajíčka, která jim nadělil velikonoční zajíček.
  • USA
    Ve Spojených státech jsou Velikonoce již skoro nenáboženským svátkem. Rodiny zdobí vajíčka a účastní se oslav. Ty ale probíhají jinak. Podle pohádek jsou vajíčka poschovávaná velikonočním zajíčkem po domě a zahradě a děti si je musí najít.
  • Norsko
    Kromě lyžování v horách a malování vajíček je  tradicí řešení vražd. Všechny velké televizní stanice vysílají kriminální a detektivní příběhy, například od Agathy Christie. Také noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit odvodit, kdo je pachatelem. V těchto dnech bývají dokonce i krabice od mléka potištěny detektivními příběhy.
  • Itálie
    V Itálii se náboženské tradice a oslavy prožívají velice silně, pořádají se veliká procesí a lidé se modlí.
    S nadsázkou můžeme za Mekku velikonočních oslav označit Řím, popřípadě Vatikán. Koná se zde nespočet bohoslužeb s možností shlédnout vzácné relikvie připomínající Kristovo utrpení. Část kříže a dva trny z Kristovy trnové koruny mohou obdivovat lidé v kostele Svatého Kříže Jeruzalémského. Celé rodiny s přáteli vyrazí za město na čerstvý vzduch, aby přivítali příchod jarního teplého počasí. Nikdo si nedokáže představit italské La Pasqua bez moučníku z kynutého těsta, zpravidla ve tvaru holubice. Beránek ani zajíček se zde neuchytili.
  • Francie
    Oslavy francouzských Pâques začínají na Velký pátek. Vzduchem se nese pověst o všech kostelních zvonech, které přestávají zvonit a odlétají do Říma na znamení smutku nad ukřižovaným Kristem. Zatímco brzy ráno v pondělí děti toužebně očekávají návrat zvonů zpátky do zvonic, rodiče schovají obligátní čokoládová vajíčka po zahradě a zábava může začít.
  • Rusko
    V Rusku se pravoslavná církev  drží se starého juliánského kalendáře, tedy všechny církevní svátky se slaví se zpožděním. Veselé a radostné svátky jara mají i zde řadu tradic a obyčejů – tradiční barvení a zdobení vajíček, které si přátelé darují na důkaz vzkříšení a třikrát se políbí na tvář.
    Speciální velikonoční pochoutkou je tvarohová pascha, která je údajně obvyklejší ve městech, a kterou se Rusové obdarovávají. Je vytvořena z tvarohu smíchaného s různými pochutinami a má tvar zvláštní pyramidy.
  • Velikonoční ostrov
    Pokud však budete hledat nejbujařejší oslavy svátků velikonočních na proslaveném Velikonočním ostrově, budete velmi zklamáni. Žádní zajíčci tady neschovávají vajíčka ani nepotkáte karnevalové průvody. Tento polynéský ostrov dostal název pouze podle data objevení, když ho objevila holandská výprava právě na Velikonoční pondělí roku 1722.
  • Izrael
    Tisíce poutníků a turistů z celého světa se sejdou v Izraeli na Velikonoce. Ve svaté zemi si zapálením svíčky připomenou vzkříšení Ježíše Krista. Židovské velikonoce, Pesach, jsou jedny z nejstarších oslav podobného druhu.

 

       Nezáleží na tom, v jakém koutu světa Velikonoce oslavíte a jakou tradici si přisvojíte. Avšak můžeme slavit Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy, jak nás učí První list Korintským.

 

 

Autor článků:  Petra Soušková
V Ostravě 14. 4. 2014

 

ZdrojeVlasáková, O. Velikonoční lidová zdobnost. 1. vydání. Brno: Doplněk, 2008. 200 s.
Vavřinová, V. Malá encyklopedie Velikonoc. 1. vydání. Praha: Libri, 2006. 380 s.
Adam, A. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 1998. str. 31-39, 62-88.
Proč slavíme Velikonoce? Sestavil: P. Kolek, J. Titěra. Brno: BTM .
Velebná, E. Lidové zvyky a obyčeje v křesťanském roce. Úvaly u Prahy: Albra, 1996. 47 s.
Salajka, M. Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky : jak se měřil čas a vznikal kalendář : co vyjadřuje vaše jméno
smysl a význam křesťanských svátků
. Praha: Victoria Publishing, 1995. 156 s.

TOPlist